Moskvič Polárník
Alexandr Elikov žije ve městě Tver, poblíž Moskvy. Jednoho dne dostal nápad pořídit starý sovětský automobil Moskvič, a s ním cestovat. Cílem svých cest vybral arktické oblasti. Během několika týdnů sestavil čtyřčlenný tým. Jejich hlavním úkolem je ukázat lidem, že i s malým rozpočtem a takto starým autem se dá běžně cestovat nejen za polární kruh, ale klidně až na Dálný východ.
Alexandr se se svým nápadem podělil na sociálních sítích. Cestovat po zemi starým automobilem nadchlo i Alexeje. Alexej Žiruchin provozuje internetový blog na několika sociálních sítích a nápad ho velmi zaujal. Slovo dalo slovo a Alexandr zakoupil v Čeljabinsku starý zelený Moskvič 412, vyrobený v roce 1981 v Iževském automobilovém závodě. Dal za něj 70 tisíc rublů. Aby auto mohlo jet na sever země, musela se na něm provést základní údržba. Při té příležitosti byl opraven klepající motor a zkontrolován celý podvozek. Auto nemá moderní lakování karosérie, ani žádné speciální vylepšení. Jediná úprava je izolační deka na motoru a spodní části pod motorem proti mrazu. Jinak nic. Běžný sériový vůz. Na autě nenajdeme ani žádné reklamní polepy sponzorů. Během přípravy auta je kontaktoval Dmitrij Gostinšikov z Čerepovce. Dima je podnikatel v dřevozpracujícím průmyslu a také rád cestuje. Tím vznikl tým tří lidí.
Hned první cestu plánují jet do města Nový Urengoy, odkud pochází Alexandr. Vydají se tam opět v Moskviči po stejné trase, kterou jel tehdy Alexandr před mnoha lety. Akorát nyní opačným směrem – z Tveru do Nového Urengoy. Tato cesta bude vzpomínka na mé mládí, připomněl Alexandr. Navíc má stále tátův silniční atlas cest. Sám s tímto atlasem hodně procestoval a nyní s ním bude cestovat znovu. Později náš tým ještě kontaktovala Natalija Šipovskaya z Moskvy, která se k nám chtěla také přidat. Natalia je důchodkyně. Před třinácti lety překonala rakovinu. Od té doby radikálně změnila svůj životní styl, začala cestovat svým džípem po celé zemi. Tak jsme jí přibrali taky do našeho týmu.
Úkolem našeho týmu je ukázat, že se můžete vydat na jakýkoli výlet s poměrně nízkým rozpočtem. Ano, Moskvič se neustále kazí, ale pokud máte normální partu lidí, tak to na cestách přináší jen radost a nekonečný smích. Ale věřte, že je to ten druh výletu, který se stane tou nejnezapomenutelnější cestou ve vašem životě. Celý náš výlet se nese pod heslem "Vpřed za dobrodružstvím!" Upřímně se přiznám, že žádný jiný roadtrip mi ještě nedal takový náboj emocí a zážitků jako tento s Moskvičem na cestě do Arktidy.
Byli jsme první v 21. století, kdo jel do Arktidy starým sovětským Moskvičem z roku 1981 po zimních silnicích.
Tver - Nový Urengoy
Plán naši první trasy je následující: Tver - Moskva – Jaroslavl – Kostroma –– Perm – Jugorsk - Igrim - Berjozovo – Muzhi - Salechard – Nový Urengoy. Cca 4000 km, z toho přibližně 1000 km zimní silnicí. Zdá se to jednoduché, ale hned od prvních dnů se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Od úvodních kilometrů se na autě objevovaly menší poruchy. Prvně selhalo topení a pak palivové čerpadlo. Největší problém jsme měli s karburátorem. To nás stálo hodně času. Auto střílelo, škubalo a otřásalo se. Až v Permu, díky místnímu opraváři, čaroději s karburátory, který pod kapotou tak dlouho kouzlil, až se mu podařilo problém vyřešit. Pokračovali jsme cestou dál.
Za Permem jedeme dále na sever do Khanty-Mansijské autonomní oblasti. Zimní cesta začíná v Priobye. Prochází takovými vesnicemi jako Igrim, Berjozovo, Azov, Muzhi až do Salechardu. Na cestě je hodně děr a nerovností a my nemůžeme jet rychleji jak 40 až 50 km za hodinu. Než jsme dorazili do Berezova, spatřili jsme polární záři. O kousek dále se nám na zimní silnici zaseklo ložisko zadního kola. Nějak jsme se dostali do vesnice Ust-Voykary a pod pouličním osvětlením jsme demontovali hřídel nápravy. Měli jsme štěstí, že jsme s sebou vzali náhradní, vyměnili a jeli dál. Deset kilometrů před Salechardem jsme se dostali do závějí a uvízli v ní. Museli jsme Moskviče vysvobodit lopatami a vytlačit jej zpět na silnici.
Během cesty se k nám přidala Natalia. Společně jsme pak dojeli ke stéle polárního kruhu v Salechardu a stali se prvními lidmi v 21. století, kteří v zimě dojeli na starém Moskviči do Arktidy! V Salechardu, po překročení polárního kruhu, dostal náš vůz hrdý titul Moskvič Polárník. Rozhodli jsme se jet ještě severněji - přes Aksarku do Yar-Sale, ale kvůli sněhové bouři nás nepustili na zimní silnici. Cestou jsme nocovali ve stanu s pastevci sobů a opět chytali polární záři. Zatímco auto stálo celou noc venku na silnici, docela dost mrzlo, takže jsme ho ráno museli zahřívat nejprve hořákem, a až pak startovat. V roce 2021 byla dokončena nová celoroční silnice Jamal, vedoucí ze Salechardu do Nového Urengoy. V Novém Urengoy jsme se rozhodli jet po dálnici směrem na Tazovsky. Tam jsme podruhé překročili polární kruh. Po cestě zpátky do Nového Urengoy nám upadl spojkový pedál. Cesta z Tveru až sem byla natolik pestrá, že jsme se rozhodli, auto ponechat zde ve městě a vrátit se sem až v létě, a pokračovat v našem cestování ve starém Moskviči Arktidou.
Nový Urengoy - Moskva
V posledních letech byla v Rusku postavena řada unikátních dálnic. Jedním z nejpůsobivějších projektů je dálnice Jamal - celoroční silnice dlouhá více než 1000 km, položená v nejtěžších podmínkách Arktidy. Začíná na hranici Jamalsko-něnecké autonomní oblasti a Khanty-Mansijské autonomní oblasti na silnici ze Surgutu do Salechardu. A právě na křižovatce regionů narazíte na první oblasti tundry. Dále bude příroda stále drsnější. V létě potkáte na celé trase mraky pakomárů a polární dny, v zimě sněhové bouře a polární záře. Lední medvědy tu sice neuvidíte, ale stádo jelenů nebo polární liška přecházející silnici je častým jevem. Navíc je tady největší naleziště plynu na světě. Právě Nový Urengoy je považován za hlavní město plynu naší země. Více než 80 % ruského plynu a více než 20 % veškerého plynu na světě se vyrábí zde na Jamalu.
Nejprve bylo nutné zkontrolovat auto a připravit jej na další dlouhou cestu. V zimě po skončení výletu na to nebyl čas. V místním autoservisu jsme měnili ložiska kol a tlumiče. Vyjíždíme z Novýho Urengoye směrem na západ podél Transpolární železnice. Úplně poslední úsek, 344 km z Nadymu do Salechardu byl dokončen na konci roku 2020. Mezi Nadym a Salechardem je k vidění obrovské množství opuštěné infrastruktury – železniční tratě, mosty, vlečky, semafory, depa a mnoho dalšího. Tato trať ale nebyla nikdy dokončena. Železnice měla spojit břehy Barentsova moře s pobřežím Ochotského moře a Čukotky. Stavěli jí tenkrát vězni z nápravně pracovních táborů, tzv.Gulagu. Stavby železnice i nápravně pracovních táborů byly opuštěny po Stalinově smrti v roce 1953. Nyní jsou zde k vidění zbylé trosky těchto bývalých táborů. Nám se podařilo v jednom z nich strávit noc v jedné zachovalé srubové budově bývalého vězení. Díky Jamalské dálnici bylo možné toto vše navštívit. Zbývá ještě cca 100 km úsek bez asfaltu, ale i ten bude v nejbližší době dodělán. Zatím zde nejsou žádné čerpací stanice, kavárny ani jiná občanská vybavenost a na některých místech chybí signál pro mobilní telefon. Po projetí celé dálnice Jamal jsme dojeli do Salechardu. Zde jsme navštívili tábor pastevců sobů.
Poté jsme se převezli trajektem přes řeku Ob ze Salechardu do Labytnangi a zamířili do vesnice Kharp, která se nachází 30 km od města. Zde se začínají otevírat úžasné výhledy na Polární Ural. Kharp, v podstatě poslední místo civilizace na této straně Uralu. V současné době je na Polárním Uralu asi 90 ledovců, nejmalebnější a nejpřístupnější je pro návštěvníky Romantikov. Pojmenovali ho na počest „romantů“ - geologů, kteří přišli na okraj země Jamal hledat minerály. Dostat se na ledovec není tak jednoduché, ale pod vedením zkušených průvodců to zvládne každý. Tady naše cesta Arktidou a Jamalem skončila. V zimě jsme sem přijeli po zimních cestách a v létě odplouváme na trajektu. Trajekt jezdí po trase ze Salechardu do Priobye v Chanty-Mansijském autonomní oblasti. S proudem to jde asi 30 hodin a proti němu více než 40. Dále projíždíme městem Ťumeň. Zde se nachází Ťumeňský hlubinný vrt. Jeho mohutná věž je viditelná už z dálky ze silnice. Jedeme dál do města Perm, kde jsme se zastavili v Retro Garáži - velmi pěkný muzeum staré sovětské techniky, kde se náš Moskvič cítil jako doma. Pak míříme do rodiště Moskviče - Iževska, kde jsme se zastavili u továrny - rodiště tohoto vozu. Továrna už tam není, ale náš Moskvič stále žije a brázdí různé arktické cesty. Naši cestu jsme ukončili v Moskvě na Rudém náměstí, kde jsme začali v lednu téhož roku.
Celkový nájezd za rok 2023 byl asi deset tisíc kilometrů! Bez přepravníků a doprovodných vozidel, bez úprav, kromě dodatečné izolace motoru jsme celou cestu absolvovali ve starém zcela sériovém Moskviči z roku 1981. A to opět dokazuje, že po Arktidě můžete cestovat v kteroukoli roční dobu v jakémkoli autě!
Moskva - Archangelsk
V minulé sezóně jsme se jako první a jediní v 21. století vydali po zimních silnicích do Arktidy ve starém Moskviče a ukázali, jak je dostupný a vůbec ne děsivý a že se sem dá cestovat nejen v zimě, ale i v létě. Letos v zimě jsme se opět vydali do Arktidy, abychom ukázali její dostupnost, a tentokrát na ruský sever – do Archangelska, a cestou se zastavili na zajímavých místech. Jediné, co jsme před cestou udělali, byla výměna těsnění na plnicím hrdle plynové nádrže, které neustále prosakovalo, a interiér Moskviče neustále páchl benzínem. Problémy začaly hned první den ráno našeho odjezdu. Kvůli abnormálním mrazům přes noc umřela autobaterie a auto jsme museli nastartovat pomocí startovacího zdroje. Ale jakmile jsme nastartovali a vyjeli, zjistili jsme, že z alternátoru nejde žádný proud. Zázrakem jsme se dostali do nejbližšího servisního střediska, kde našli problém: přerušený drát z alternátoru.
Míříme na sever po dálnici M-8 "Cholmogory". Tato 1200 km dlouhá cesta vede z Moskvy téměř k pobřeží Bílého moře. Tam končí v Archangelsku. Dálnice M-8 je jednou z nejbezpečnějších dálnic v Rusku. Severní trasy jsou mnohem bezpečnější než jižní. Na silnici zde totiž není zvykem překračovat rychlost nebo být hrubý a řidiči jsou více vychovaní. A vždy vám na cestě pomohou. Čím víc na sever, tím je krajina zajímavější a aut ubývá. Pole, vesnice a lesy. Všechno je krásné, všechno kultivované. Archangelská oblast je ale spíše oblastí tajgy. Jsou zde husté borové lesy, vesnice a města se starými domy. Dnes po této silnici může jezdit každé auto, dokonce i starý Moskvič, a v kteroukoli roční dobu. Cestou jsme se zastavili v malém starobylém městečku Velsk na jihu Archangelské oblasti. Velsk je starší než Moskva. Celé město si do značné míry zachovalo svou starobylou architekturu. Mnoho nových domů postavili obyvatelé města ve stylu starých a tak nelze novostavbu ihned odhalit.
Pobyt v místním hotelu, přestavěném z historické budovy spíše připomíná muzeum. Pokračujeme dál po dálnici a přijíždíme do Archangelsku - kulturní a historické hlavní město ruského severu, dřevěné architektury, kolébce stavby lodí, prvním přístavu v Rusku a vstupní bráně do Arktidy. Z nábřeží můžete nyní sledovat, jak vyplouvají obrovské lodě ledové třídy. Zde jsme se za pár dní dozvěděli o jeho minulosti i současnosti, viděli památky, včetně muzejní rezervace Malye Korely, nábřeží Severní Dvina, pěší ulice Chumbarov-Luchinsky a loděnice, kde staví dřevěné arktické plavidlo. Poté jsme jeli do Severodvinska, kde jsme navštívili muzeum ponorek a projeli se na sněžných skútrech po ledu Bílého moře.
Archangelsk - Omsk
Než jsme se vydali dále na východ, provedli jsme servis našeho Moskviče v Archangelsku, opravili všechny poruchy před dlouhou cestou a zaizolovali lépe motor pro blížící se chladné počasí. Na našich cestách se vždy, když je to možné, snažíme vyhýbat státním dálnicím a jedeme po regionálních silnicích, kde můžete vidět spoustu nového a zajímavého. Jeli jsme dál na východ přes Cholmogory a v Berezniku jsme odbočili na Rocherdu, Verchnaja Toyma a Kotlas a přijeli do republiky Komi v oblasti Perm. Lidé mi často říkají, že jsem v Rusku cestoval všude a asi nikdy neuvidím nic nového. Na to odpovídám, že Rusko je tak obrovské a zajímavé, že při každé cestě objevím něco, o čem jsem nikdy předtím ani neslyšel. A tento výlet nebyl výjimkou, protože jedeme po nových silnicích a městech. Město Usolye jsme navštívili poprvé. To se nachází pouhých 180 km severně od Permu. Bylo založeno Stroganovovými v roce 1606 poblíž nalezišť soli. Dnes jsou to prakticky Benátky - většinu starého Usolye zatopila přehrada Kama. Přežilo jen panství Stroganov, které skončilo na ostrově. Je perfektně zachovalý a dnes je snad nejzajímavějším panstvím Dálného Ruska.
Právě produkce soli předurčila celou následující historii tohoto regionu. Stroganovci se rychle stali nejen nejmocnější „solnou dynastií“ regionu Kama, ale také nejbohatšími lidmi v Rusku vůbec. Byli to Stroganovci, kteří vybavili Ermakovu četu na tažení, které znamenalo začátek ruského dobývání Sibiře.“ Za Usolye jedeme přes Berezniki do Solikamsku. Známý je již od 15. století a těžila se zde i sůl. Díky bohatým nalezištím solných roztoků se Usolje Kamskoje – budoucí Solikamsk – na dlouhá léta stalo „hlavní slánkou“ Ruska. Vyráběla se zde více než polovina soli těžené v Rusku. Město hrálo vynikající roli v rozvoji uralského těžebního průmyslu a rozšíření hranic ruského státu na východ. V roce 1597 přes Solikamsk procházela Babinovská silnice a město se na půldruhého století stalo vstupní branou na Sibiř. Jeho vybudování trvalo 2 roky. Díky svému obrovskému obchodnímu významu získal Solikamsk velkolepý architektonický celek, který jej postavil na úroveň starověkých měst na ruském severu. Babinovská cesta sloužila jako hlavní cesta mezi Evropou a Asií téměř 200 let. Ruští průzkumníci sledovali tuto cestu. Otevřela nejen cestu do sibiřských oblastí, ale také novou éru v historii ruského státu. Teprve v roce 1735 byla postavena silnice do Jekatěrinburgu a Babinovská cesta ztratil svůj význam. A v roce 1763 byla zcela uzavřena. Babinovská cesta končí u řeky Tura, kde byla založena nová osada – město Verchoturye. Byla zde zřízena celnice a vybudovány sklady pro dovážené zboží. Tady jsme dorazili taky poprvé.
Verchoturje je nejstarší město v regionu Sverdlovsk, je také nazýváno duchovním hlavním městem Uralu. Po otevření Babinovské silnice zde byla nejprve postavena dřevěná pevnost, která se stala vstupní branou na Sibiř. Čas od času město trpělo požáry, a tak se začalo zavádět kamenné stavby. V roce 1699 byla na příkaz Petra I. zahájena stavba kamenného Verchoturye Kremlu. Ve 40. letech 19. století se část západních hradeb Kremlu, která stála ve svahu, postupně naklonila a následně zhroutila. Aby se úřady vyhnuly neštěstí, rozhodly se zbourat nejkrásnější část západní zdi spolu s věžemi. V roce 2010 padlo rozhodnutí obnovit to, co bylo ztraceno. Dnes je Verchoturje Kreml rozlohou nejmenší ze všech ruských kremlů, které přežily dodnes, a jediný na Uralu. Abyste ocenili výhled na město, můžete vystoupat na zvonici katedrály Nejsvětější Trojice. Další trasa z Verchoturje na Sibiř vedla podél řeky Tura do Ťumeňe a dále do sibiřského hlavního města Tobolska. Část Babinovské cesty na úseku Ťumeň-Irbit se dodnes nazývá Irbitova trasa. A podél starého úseku Ťumeň-Tobolsk byla postavena moderní dálnice. V Ťumenu jsme se zastavili, abychom navštívili Dima Kulika. Právě s ním jel Alexander Elikov v roce 2013 na mys Čeljuskin ve dvou vozidlech GAZ. Dima se prosekával zimními cestami za polárním kruhem v červeném Záporožci a vydal se do průsmyku Djatlov. Nyní jsme zanechali Moskviče v Omsku u přátel na drobnou údržbu a na Nový rok odletěli domů, abychom se později vrátili a pokračovali v cestě přes Sibiř do Jakutska.
Omsk - Yuryung-Khaya - Mirnyj
Jedeme z Omsku na Novosibirsk ve sněhové bouři a silném větru, Krasnojarsk a Kemerovo v sibiřských mrazech a mlhách. Zastavili jsme v Novosibirsku. Zde jsme potkali Maxima Širikova, který se nedávno přestěhoval z Jakutska. Nabídl nám podzemní parkování pro našeho Moskviče, aby na ulici nemrzlo. V Kemerovu selhalo rádio, důvodem se ukázala být pojistka, která je umístěna pod reproduktorem. Pak nám po cestě zhasnuli světla. Vůbec nic nesvítí. Někde došlo ke zkratu. Dostali jsme se k nejbližšímu elektrikáři pouze pomocí výstražných světel. Přišli jsme na to. Světlomety začaly svítit, ale jen s pomocí nože, nějakých nadávek a elektrické pásky. Pak se přetrhlo táhlo otevírání kufru. Nový táhlo tady neseženeme a není na opravu vhodný čas. Přestřihli jsme drát na otevírání a vyvedli ho zezadu.
Strávili jsme noc v Bogotolu. Abych byl upřímný, bez ohledu na to, kolikrát jsem touto cestou jel, nikdy jsem o tomto městě ani neslyšel. Jde o to, že z Novosibirsku do Krasnojarsku jedeme většinou za jeden den, ale pro Moskviče jsou takové vzdálenosti nereálné, takže díky tak pomalému a pravidelně porouchanému autu poznáváme naši zemi znovu. Natalia někde ztratila svou čepici, a tak jsme zastavili v Ačinsku, abychom ji koupili novou. Další zastavení bylo v Krasnojarsku. Zde jsme potkali ty nejlepší řidiče kamionů v Rusku, kteří vozí jídlo do Tajmyru v Chatangu.
Před námi je město Taišet. Vznikl na konci 19. století v souvislosti s výstavbou Transsibiřské magistrály jako malá nádražní osada. Taišet byl označován v sovětských dobách za výchozí bod Bajkalsko-amurské magistrály a s tím související populační růst umožnily, aby se stal městem regionálního významu. Navíc je jedinou stanicí v Rusku, kterou prochází jak Transsibiřská magistrála, tak Bajkalsko-Amurská magistrála. Bajkalsko-amurská železniční trať vede mezi drsnými horskými pásmy, permafrostem, přes obrovské rozlohy Sibiře. Začíná v Taišetu v Irkutské oblasti a končí v Sovětské Gavanu v Chabarovské oblasti na břehu Japonského moře, odkud je náklad posílán do celého světa. Když jsme vjížděli do města, auto se nám za jízdy zastavilo. Zkontrolovali jsme jiskru a napumpovali benzín do palivového čerpadla. Zkusili jsme nastartovat a vyšlo to. Je to nějaký druh mystiky. Později na benzínce pak Saša nemohl zavřít dveře kvůli upadlé klice, kterou předchozí majitelé nedbale opravili. Při té příležitosti byl také zjištěn únik chladicí kapaliny z chladiče. Porucha mohla být kritická, protože jsme brzy plánovali jet na zimní silnici do Jakutska, takže jsme našli dílnu, kde nám chladič opravili.
Dále po cestě je město Bratsk. Silnice je celá zledovatělá, ale nové pneumatiky drží dobře. Bratsk byl založen kozáky jako pevnost v roce 1631. Je o 30 let starší než Irkutsk, centrum východní Sibiře. Jednalo se o první ruskou osadu na řece Angara. Stejně jako mnoho jiných pevností byla pevnost Bratskaya pevností na rozsáhlém území. Moderní Bratsk vznikl v souvislosti s výstavbou vodní elektrárny Bratsk. Rozhodnutí postavit vodní elektrárnu na řece Angara padlo v září 1954. Stavba, prohlášená za komsomolský stavební projekt, na kterém pracovalo celkem asi milion lidí, trvala 13 let, až do roku 1967. Vodní elektrárna Bratsk je v provozu téměř 60 let. Z hlediska průměrné roční výroby elektřiny si udržuje vedoucí postavení nejen v Rusku, ale i v Evropě. Jedeme dál do města Ust-Kut. To bylo založeno jako sibiřské vězení. Jeho vojenský význam upadal až ve druhé polovině 17. století. Osada však získávala stále větší význam jako říční přístav a stala se jedním z hlavních výchozích bodů obchodu podél řeky Leny. Za sovětských časů se Ust-Kut stal výchozím bodem pro stavbu Bajkalsko-Amurské železniční trati. Navíc je tady jediný přístav na řece Leně, kde se překládá náklad z železnice na říční plavidla, takže hraje klíčovou roli v severních dodávkách.
Z Ust-Kutu do Mirného zbývá 1200 kilometrů v neobydlené oblasti, z toho asi 800 jen po zimní silnici. Zimní silnice byla postavena v sovětských dobách v roce 1975. Sjíždíme ze širokých státních asfaltových silnic a vjíždíme na zamrzlé, zvlněné a rozbité úzké silnice. Po těchto silnicích jezdí v podstatě jen kamiony. Pokud se vám v těchto místech porouchá auto, je jednodušší a levnější ho opustit, než jej odtahovat. Za těch pár dní, co jsme tudy jeli, jsme potkali jen nákladní vozy a mezi nimi jen pár osobních aut – SUV. Zastavit se můžete na hlídkách, kde si můžete dát vydatné a chutné občerstvení. Na cestách je jich dost, ale jen v Irkutské oblasti. Je lepší vzít si s sebou palivo navíc, protože na této silnici není ani jedna čerpací stanice a jedna nádrž rozhodně nestačí. Občas ho někdo prodává na hlídkách, ale je lepší to neriskovat a mít vlastní, což dělají všichni řidiči. Celkem jsme s sebou vzali 180 litrů benzínu a kanystry uložili do kufru a interiéru. Co se týče přenocování, tak zde nejsou žádné hotely, protože všichni řidiči náklaďáků spí ve svých náklaďácích. Můžete zkusit požádat o přespání na hlídce, ale nemusí vám to povolit. Museli jsme strávit noc sezením v Moskviči s běžícím motorem a zapnutým topením. Abychom se vyhnuli otravě oxidem uhelnatým, otevřeli jsme všechna okna. Nakonec jsme dojeli do Mirnyj.
Vyrážíme po anabarské zimní silnici do vesnice Yuryung-Khaya, nejsevernější osady Dálného východu a Jakutska, která se nachází na 72. stupni severní šířky. Navíc jedeme v lednu v nejchladnějším počasí ( téměř celou cestu byl mráz kolem -50 stupňů celsia ) v podmínkách polární noci, abychom ukázali, jak je tato zimní cesta dostupná. Zimní silnice zde vede třemi okresy: Mirnyjsky, Olenyoksky a Anabarsky. Nejprve vstoupíte do srdce ruského průmyslu těžby diamantů. Největší lomy Mir a Udachny jsou působivé svou velikostí. Devítipatrové budovy na protější straně vypadají jako hračky. Samotná zimní cesta začíná prakticky na polárním kruhu a odtud budete muset jet více než tisíc kilometrů stále na sever! Mimochodem, toto je již čtvrtá stéla polárního kruhu, kterou jsme v našem starém Moskviče překročili, a to během jednoho roku.
Zimní cesta je skutečným záchranným lanem pro severské vesnice. Navzdory tomu, že téměř všechny vesnice leží na březích řek, horní toky těchto řek nejsou splavné, takže není možné nic přivézt po vodě a letecky je to příliš drahé. Asi třetina trasy vede lesy, ale většina vede podél nejkrásnějších řek Jakutska. Nejprve se zastavíme ve městě Olenek. Tato vesnice leží na stejnojmenné řece. Žije zde více než 2000 lidí. Olenkská oblast je největší v Jakutsku. Navštívili jsme místní školu. Mají moderní učebnu. Vyprávěli jsme dětem o našem cestování Moskvičem. V Oleneku se zde kromě národních aktivit šijí mrazuvzdorné pracovní oděvy v šicí dílně, která dříve patřila státnímu statku, který se specializoval na tradiční severské oděvy ze sobích kůží. O kousek dále zastavujeme v Charijalach. V nově postavené škole jsme si opět povídali s dětmi. Škola je také moderně vybavená a nechybí v ní ani solná jeskyně. A vyrážíme na led řeky Malaya Kuonamka. Jedeme po zimní cestě na Žilindu. Ta je 300 km daleko, část zimní silnice vede tajgou. Nachází se na levém břehu řeky Malaya Kuonamka, která je přítokem Anabaru. Žije zde asi 700 lidí.
Cestou z Žilindy do Saskylachu se podél silnice táhnou Anabarské sloupy - komplex vertikálně protáhlých skal nacházejících se podél pobřeží. Na soutoku řek Bolšaya a Malaya Kuonamka začíná řeka Anabar, kde se nacházejí nejvyšší a nejkrásnější útvary. Po cestě jsme potkali nejen malé zástupce fauny, ale také vlky severní, rosomáky, jeleny, losy i pižmoně. O něco více než tři tisíce lidí žije v Anabarské oblasti, z nichž 2 300 žije v regionálním centru Saskylakh. Nejtěžší úsek trasy na zimní silnici Anabar je mezi vesnicemi Saskylakh a Yuryung-Khaya. Nachází se 1000 km severně od polárního kruhu. Zde končí tajga a začíná tundra, což znamená, že často fouká silný vítr, který zimní cestu uzavírá. Pravidelně ji odklízejí traktory, ale po nich se mohou velmi rychle tvořit nové závěje. Saskylach je domovem jediné čerpací stanice v této oblasti, takže na to pamatujte, když se vydáte buď na sever, nebo zpět na jih. V Saskylachu je také jediné letiště v této oblasti. Z Jakutska trvá let na AN-26 nebo Jaku-40 asi tři hodiny.
Pokračujeme do nejsevernější osady v Jakutsku a na Dálném východě, do Yuryung-Khaya. Vesnice se nachází prakticky na okraji země, jen pár desítek kilometrů od Severního ledového oceánu. Obec má populaci asi 1150 lidí. Nachází se zde moderní sklad ropy, kam se během námořní plavby dodává veškeré palivo pro vesnice podél Anabaru a v chladném období se pak přepravuje dále po zimních silnicích. Každá obec má ústřední topení, které zajišťuje kotelna, všechny jsou na naftu. Neexistuje tady žádný centrální přívod vody, v takových podmínkách voda v potrubí jednoduše zamrzne. Voda je proto přivážena nákladními cisternami, nebo uložena ve formě kostek ledu v blízkosti domu. Domy jsou zděné nebo celé ze dřeva. Nedávno zde byla instalována optická vlákna, takže se zde nachází i vysokorychlostní internet. Polární záře se zde v zimě objevují téměř každý den. Nejsevernějším kontinentálním bodem Dálného východu a Jakutska je mys Paksa, který se nachází v zálivu Anabar. Z Yuryung-Khaya na mys Paksa nevede žádná zimní silnice. Je dobré si na cestu vypůjčit dobře připravené SUV a čeká vás slušný zážitek z jízdy na panenském sněhu. Zkusili jsme tam jet Moskvičem, ale sněhu pořád přibývalo. Nakonec jsme dojeli až skoro na 73. zeměpisnou šířku. Takhle daleko na sever ještě nikdo v Moskviči nedojel. Vrátili jsme se a půjčili si moderní SUV. S ním jsme dojeli až na sám konec mysu Paksa a kochali se výhledy. Po pár dnech strávených v Yuryung-Khaya se vracíme do Mirnyj. Zde zanecháváme našeho Moskviče v pronajaté garáži a letíme všichni domů, abychom se sem za pár měsíců pro Moskviče opět vrátili a pokračovali v našem cestování po Jakutsku.
Pro pokračování klikni zde: DRUHÁ ČÁST
Odkaz na videa z cesty a fotky polární záře. Autorem videa a fotografií je A. Žiruchin
