Moskvič Polárník - 2. část
Pokračování cestovatelské čtveřice ( Alexandr Elikov, Alexej Žiruchin, Dmitrij Gostinšikov a Natalia Šipovskaya starým Moskvičem 412 po Arktidě a dálném východě. Ti se začátkem léta 2024 vracejí do Mirnyj pro Moskviče a vyrážejí vpřed za dalším dobrodružstvím.
Mirnyj - Jakutsk - Magadan - Pevek
Pro našeho Moskviče Polárníka jsme dorazili až na začátku léta. Přiletěli jsme sem speciálně na Ysyach, hlavní svátek Jakutska. Jakutský Nový rok. Oslava léta, znovuzrození přírody a začátku nového životního cyklu. Dále od města Mirnyj vede naše cesta do Jakutska. Naším úkolem je ukázat vám letní Jakutsko. Ukázat vám zvláštnosti cestování autem nejen v zimě, ale i v létě v extrémních vedrech. Ano, ano! Dnes nám teploměr přesáhl +30°! První stovky kilometrů ukázaly, že v zimě jsou ty samé silnice hladké a rovné jako dálnice, ve srovnání s tím, co se tu děje v létě. Rychlost pohybu na těchto stejných místech v zimě byla i přes padesátistupňové mrazy přibližně dvakrát až třikrát vyšší a kupodivu i pohodlnější. V zimě je přes řeky ledový přechod a v létě se musíte přepravovat trajekty. Na cestě jsou vyjeté hluboké koleje, velké díry, obrovské množství komárů a prach z aut je tak hustý, že skoro musíte zastavit.
V Moskviči je těžké plánovat denní vzdálenosti a ne vždy se dá dostat do osady s hotelem, takže jsme si s sebou vzali stany a nocovali na krásných místech. Například u řeky Viloj. Za pár dní jsme se dostali z Mirného do Jakutska, odkud máme v plánu se dostat na Kolymskou dálnici, kterou někteří řidiči dokonce označují za nejnebezpečnější silnici na světě. Pro většinu motoristů to začíná trajektem přes Lenu. Obrovská řeka odřezává obrovské město Jakutsk od pevniny. Zde je potřeba se vyhnout dopravním špičkám, které většinou nastávají na začátku a na konci víkendu. Je tu ale spousta trajektů, doprava je dobře organizovaná, takže maximálně dvě tři hodiny čekání a už plujete na druhou stranu. Prvních téměř 200 kilometrů trasy je asfalt a hustý provoz. Později přichází ta nejtěžší část. Prach! Je tam hodně prachu! Přes řeku Aldan vás čeká další trajekt. Silnice je rok od roku lepší a bezpečnější. Staví se nové mosty. Od letošního roku zmizela i Zaječí smyčka, poslední úzký a nebezpečný úsek silnice. Během naší cesty po Kolymské dálnici jsme mnohokrát potkali medvědy. Chodí zde klidně a často si vůbec nevšímají projíždějících aut. Ale medvědy auta nezajímají, dokud člověk nevystoupí z auta!
Pozor si dejte, pokud vyrážíte po Kolymské dálnici a předpověď hlásí déšť. Je lepší zjistit si situaci dopředu. Jinak můžete zůstat zablokovaní na dlouhou dobu někde v tajze nebo horách. Přesně v těchto podmínkách jsme se ocitli. Nebyla žádná šance dostat se do Ojmjakonu - silnice byla jednoduše zaplavena. Před námi je předpověď deště a bouřek na několik dní a sesuv bahna a kamení z hor na úseku poblíž Tenkinsky. Neexistuje absolutně žádný způsob, jak se tam dostat. Všude okolo jsou záplavy. Ale my se pohybujeme, i když ne rychle, ale přece! Dorazili jsme do Magadanu! Během letního plavebního období jezdí malé trajekty z vesnice Seymchan v regionu Magadan podél řeky Kolyma. Zde místní obyvatelé posílají svá auta do všech severních osad. Včetně vesnice Anyuysk, což je už Čukotka. Mimochodem, toto je náš jubilejní trajekt – desátý. A to nejdůležitější, je to také relativně levné. Přeprava našeho Moskviče po řece Kolymě a jejích přítocích na vzdálenost 1500 km stála 54 tisíc rublů. Teď už jsme tady. Na Čukotce!
Jsme v Anyuysku. I přes svou malou rozlohu je důležitým dopravním uzlem v této části Čukotky. Právě přes Anyuysk je část nákladu dodávána do Bilibina a oblasti západní Čukotky podél řeky Kolyma a jejích přítoků. Náš Moskvič sem doplul na pramici spolu s jídlem a stavebním materiálem. Cesta z Anyuysku do Bilibino je dlouhá 250 km. Nejkrásnějším místem na této silnici je průsmyk Krutoy, který se nachází přímo před Bilibino. Stoupání je to sice strmé, ale v létě to vyjedete klidně i ve starém Moskviči, ale v zimě je často zasněžená silnice uzavřená. A tady je Bilibino. Bilibino leží stovky kilometrů od pobřeží, takže nemá vlastní přístav. Ale je tu možnost doručit potraviny i zboží po vodě. Třeba přes Pevek. Nejprve musí náklad doplout do nejsevernějšího přístavu Ruska z Archangelsku, Murmansku nebo Vladivostoku. A pak musíte absolvovat další velmi obtížnou trasu autem sem.
Jedeme dál. Keperveem je čukotská národní vesnice, jejíž historie začíná v roce 1932, kdy se zde kočovná stáda pastevců sobů z Chaun-Chukotky spojila do kolektivní farmy, nyní zde žije 350 lidí. Hlavním zaměstnáním místních obyvatel je pasení sobů, rybaření, lov a také údržba místního letiště. Pokračujeme cestou na Pevek. Státní dálnice vedou po celé zemi a mají širokou škálu kategorií, od asfaltových po silnice s drceným kamenem a štěrkem. Měli jsme možnost ujet více než 600 km po Čukotské dálnici. Již nyní je to skutečný záchranný kruh pro Bilibino, Pevek, Egvekinot a řadu dalších osad. Přijíždíme do Peveku. Pevek je nejsevernějším přístavním městem v Rusku. Pevek je město sedmikrásek a romantiků. To je přesně ono. V létě jsou i ve městě pole kopretin a odjakživa tu žili romantici. Asfalt tu není, ale abychom se vyhnuli rozbitým ulicím a prachu, jsou silnice ve městě zasypané betonem. Z kopců sem vane jedinečný a hrozný vítr zvaný „yuzhak“, ale aby lidé nebyli větrem unášeni do moře, jsou domy postaveny tak, aby sloužily jako přirozený štít a ochrana.
Téměř dva měsíce zde panuje polární noc, ale aby nebyla tma a šero, jsou osvětleny nejen ulice, ale dokonce i nádherné nástěnné malby na zdech pětipatrových budov. Od roku 2020 zde sídlí plovoucí jaderná elektrárna Akademik Lomonosov. Nachází se zde i druhé největší letiště na Čukotce. Každý den kromě víkendů sem létají letadla, která do budoucna přispějí k tomu, aby se město stalo velkým turistickým uzlem. Pár kilometrů od Peveku se nachází již opuštěná nejsevernější satelitní komunikační stanice „Orbita“. Jenže s příchodem pokročilejších a levnějších technologií začala Orbita ztrácet na významu, televizní vysílací stanice byly zavírány a tomuto osudu neunikla ani stanice v Peveku. Někde na počátku roku 2000 přestala stanice přijímat signály satelitní televize a následně byla uzavřena.
Jedeme do Valkumey. To se nachází 13 kilometrů od Peveku. Jméno osady v překladu znamená „úhelná hora“. Vznikla jako pracovní hornická osada - nedaleko se nachází důl, který byl založen 12. dubna 1941, kde začala těžba cínu. Důl byl nakonec uzavřen. Doprava rudy odsud se ukázala být příliš drahá. V roce 1996 po ukončení těžby se obec začala rozpadat a do roku 2000 zde nezůstali žádní obyvatelé. Stejný osud postihl i vesnici Yanranai, ležící 36 km severně od Peveku. V roce 2015 byla uzavřena a obyvatelstvo bylo přemístěno do Peveku. Později začaly pobřežní chatky využívat obyvatelé Peveku jako letní chaty k rybolovu. Potkali jsme tam rybáře a hodnotili jejich úlovky. Také jsme se sami rozhodli si zaplavat ve Východosibiřském moři. I přes to, že venku bylo léto a krásně svítilo sluníčko, voda v moři měla asi 5 stupňů, ale kdy jindy byste se na takovém místě mohli koupat :)
Naše cestovatelská čtveřice se momentálně nachází na Kamčatce. O dalším cestování vás budeme informovat zde v aktualizacích. Poslední aktualizace proběhla: březen 2025.
Odkaz na videa z cesty a fotky polární záře. Autorem videa a fotografií je A. Žiruchin
