Moskvič a jeho předchůdci

zdroj: Svět motorů č.6 z roku 1976
text napsal: Jan Tuček

Automobily značky "Moskvič" patří mezi nejrozšířenější vozidla na našich silnicích - už více než dvě desítky let. Ale o historii továrny, v níž se tyto automobily vyrábějí, toho příliš nevíme, a proto se podíváme o celých pětačtyřicet let nazpět, abychom viděli začátky závodu, který dnes nese jméno AZLK - Avtomobilnyj Zavod Leninskovo Komsomola.

Bylo to na jaře roku 1929, když skupina lidí s tyčemi a pásmem začala vyměřovat pozemky na periférii Moskvy - přesněji na kraji čtvrtě, která se tehdy jmenovala Krestjanskaja zastava. Zanedlouho se objevily první přízemní budovy a v nich stroje. Tak se začala budovat továrna na automobily, která se podle pětiletého plánu měla stát jedním z článků nového sovětského automobilového průmyslu třicátých let. Nový závod dostal označení KIM a podle plánů měla během tří let jeho kapacita dosáhnout 10-12 000 automobilů ( převážně osobních ). Dne 6.listopadu 1930 sjel z pásu továrny KIM první vůz - byl to čtyřválcový čtyřmístný automobil s otevřenou karosérií faeton, postavený podle plánů, vypracovaných ve spolupráci s americkou firmou Ford. Tento vůz nebyl vlastně určen pro výrobu zde v Moskvě - měl se začít vyrábět o něco později v nově postavené automobilce GAZ ve městě Nižnij Novgorod ( ta se stavěla také od roku 1929 ). V závodě KIM se měl tento vůz ( označený GAZ-A ) vyrábět vlastně jenom na zkoušku. O několik měsíců později se pod označením AA začal vyrábět i nový typ lehkého nákladního vozu s dvounápravovým podvozkem a čtyřválcovým motorem shodným se čtyřválcem, jímž byl poháněn osobní GAZ-A.

Až do roku 1932 se v provizorních podmínkách závodu vyráběly vozy GAZ-A i nákladní typ AA, potom ( po zahájení výroby v gorkovské automobilce ) se z továrny KIM stala vlastně jenom montovna - díly se sem dovážely ze závodu GAZ. Přelom pro závod KIM znamenal rok 1939 a s ním rozhodnutí sovětské vlády, postavit zcela nový automobil vhodný pro motorizaci širokých vrstev obyvatelstva. Konstrukci podvozku dostal na starost výzkumný ústav NATI ( dnes NAMI ), vývoj karosérie byl svěřen automobilce v Gorkém. Ovšem - nebylo příliš mnoho času nazbyt - a tak bylo rozhodnuto spolupracovat při vývoji nového vozu s americkým Fordem. Jako vzor byl vybrán automobil Ford Prefekt, vyráběný v továrně Ford v Anglii. Bylo však značně změněno zavěšení kol ( zesílen byl ostatně celý podvozek vzhledem k náročnosti provozu na tehdejších silnicích v Sovětském svazu ) - karosérie byla navržena zcela nová, jejím autorem byl V.Brodskyj ( podle modelu v měřítku 1:5, který V.Brodskyj zhotovil, byly v USA udělány výrobní nákresy karosérie a dokonce i některé formy na lisování). Automobil, který dostal prozatímní označení KIM10-50 byl postaven jako čtyřmístný tudor jednoduchých tvarů, s polosamonosnou karosérií a čtyřválcovým spádovým motorem o objemu 1170 cm³ a výkonu 19 kW ( 26 k ). Na prvního máje roku 1940 byly hotovy první tři vozy KIM-10, po nich se začaly stavět desítky dalších. Automobily měli čtyři různé barvy karosérie ( jasně červená, černá, šedozelená a tmavozelená ), vnitřek byl jednotný - v béžové barvě. Ještě v létě 1940 se objevily další dvě varianty vozu KIM-10, první nesla označení KIM 10-51 a měla čtyřmístnou otevřenou karosérii se stahovací plátěnou střechou, druhá ( KIM 10-52 ) měla čtyřmístnou uzavřenou čtyřdveřovou karosérii typu sedan. Zatímco žádný z několika vyrobených kabrioletů KIM se nedochoval, čtyřdveřový sedan KIM 10-52 v tmavozelené barvě je uschován v moskevském Polytechnickém muzeu. Tento automobil má karosérii o poznání nižší než sériový dvoudveřový KIM 10-50 a měl se stát ve výrobě jeho nástupcem. Bohužel - už k tomu nedošlo, protože výroba vozů KIM byla zastavená v červnu 1941 válkou. Celkem bylo vyrobeno něco kolem pěti set automobilů KIM-10, takže se tento vůz stal zajímavým unikátem. Ale poválečný Sovětský svaz potřeboval spíš než zajímavé unikáty solidně řešené provozně spolehlivé osobní automobily vhodné i pro individuální motorismus. Už těsně po skončení války se začalo v provozech bývalé továrny KIM opět pracovat ( nyní už měla továrna nové jméno: MZMA - Moskovskij Zavod Malolitražnych Avtomobilej ). Budovy utrpěli značně po bombardování a většina zařízení byla buď zničena nebo odvezena daleko od Moskvy při evakuaci. A tak bylo jen velmi těžké dávat znovu výrobu automobilů dohromady. Podařilo se získat část zařízení z válečné náhrady - mezi jinými i část lisovny. Začaly se rodit první vozy nové značky - MOSKVIČ.

První Moskviče, vyráběné od prosince 1946, byly víc než podobné předválečným modelům německé firmy Opel ( zejména Olympia ), zařízení k výrobě bylo z větší části přivezeno z Německa. Ale nové automobily byly potřebné pro poválečný rozvoj země a nějak se začít muselo. Moskvič 400 se čtyřválcovým motorem o objemu 1071 cm³ měl výkon 17 kW ( 23 k ), dosahoval největší rychlosti 90 km/h a jeho spotřeba se pohybovala kolem 9 l/100 km. Konstruktéři moskevské továrny se ovšem hned pustili do vývoje dalších variant nového vozu - brzy byl na světě čtyřdveřový kabriolet s plátěnou střechou, po něm se objevil furgon s dřevěnou částí karosérie. Tyto automobily si získaly velmi brzy zájem motoristů, v továrně se však snažili vytvářet i zcela speciální varianty - postavili několik vozidel s dvoumístnou karosérií kupé, jiné prototypy měli otevřenou dvoumístnou karosérii sportovního tvaru. Sériová výroba nových Moskvičů 400 se rozběhla vlastně až počátkem roku 1947, do té doby bylo nutné vypořádat se s mnoha technologickými problémy. Ale už během prvních dvou let výroby si sovětské vozy se značkou MZMA získaly popularitu i v zahraničí - vůbec prvním státem, který tato vozidla dovážel, bylo Finsko. Firma Konela v polovině roku 1949 importovala do Finska pět set vozů Moskvič 400 ( zajímavé je, že stejná firma dováží sovětské automobily do Finska dodnes a je největším odběratelem sovětských vozidel v oblasti mimo socialistické země ). K popularitě Moskvičů samozřejmě přispělo i to, že dvojice jezdců L.Givartovskij a A.Kokorev vyhrála první sovětské poválečné mistrovství automobilů, které se konalo v roce 1950. V roce 1954 se postupně začal uskutečňovat přechod k automobilům vlastní konstrukce, stávající Moskvič 400 byl změněn na model 401, byla předělána převodovka, výkon motoru se zvýšil na 19 kW ( 26 k ) a mnoho změn se udělalo na podvozku, který byl vlastně zcela předělán. To už byla předzvěst nového Moskviče.

Koncem dubna roku 1956 se nový model 402 objevil na konci výrobní linky továrny MZMA. Od svých předchůdců se nový vůz lišil víc než markantně. Zcela nová karosérie moderního tvaru, pod kapotou změněný čtyřválcový motor o objemu 1220 cm³ o výkonu 26 kW ( 35 k ) takže tento automobil už dosahoval největší rychlost asi 105 km/h. O necelý rok později byla modelová řada automobilů Moskvič obohacena o dvě velmi užitečné verze: zdařilé kombi 423 a terénní vůz s pohonem na všechna čtyři kola ( s karosérií normálního sedanu ) s označením 410.

V červenci 1958 pak přišel na řadu další vývojový stupeň Moskviče - typ 407 s motorem OHV objemu 1358 cm o výkonu 33 kW ( 45 k ), který už jezdil až 115 km/h. Zároveň byla představena i varianta kombi ( typ 423 N ) a zlepšená terénní varianta ( Moskvič 410 N ) s výkonnějším motorem. O něco později se v malých počtech začalo vyrábět i kombi s pohonem všech čtyř kol - to mělo označení Moskvič 411. Připomeňme, že v tomto roce získaly vozy Moskvič významný úspěch, když typy 407 a 423N dostaly na světové výstavě v Bruselu zlaté medaile.

V prosinci 1962 začali souběžně s typem 407 v moskevské automobilce vyrábět i přechodový typ 403, který se od čtyřistasedmičky lišil jen v malých detailech - byl jen mezitypem, k výrobě se už připravoval zcela nový automobil označený Moskvič 408 ( ve výrobě se objevil v roce 1964 ). Se zcela novou karosérií a výkonem motoru zvýšeným na 37 kW ( 50 k ) byl nový Moskvič 408 základem pro výrobu dalších variant, např. i u nás dobře známého kombi 426. Úspěchy ve vývoji i ve výrobě osobních automobilů přinesly továrně MZMA vysoké ocenění - v listopadu roku 1966 byl závodu propůjčen Řád rudého praporu práce. Dne 12 prosince stejného roku se začaly vozy Moskvič montovat i daleko od svého mateřského závodu - až v uralském Iževsku. Do konce roku 1966 bylo v Iževsku smontováno v provizorních podmínkách asi 300 vozů typu 408. Rok 1967 je v dějinách značky Moskvič zapsán zlatým písmem hned z několika důvodů: 18 května opustil továrnu miliontý Moskvič, o několik týdnů později začali montovat sovětské Moskviče i v bulharském Loveči, na podzim byl potom představen zcela nový a výkonnější vůz Moskvič 412 s moderním motorem OHC ( tento automobil se začal souběžně vyrábět v Moskvě i v Iževsku ).

Při příležitosti oslav výročí VŘSR byla v listopadu roku 1968 moskevská automobilka přejmenovaná na Avtomobilnyj Zavod Leninskovo Komsomola ( AZLK ), ještě v prosinci téhož roku se všichni její pracující mohli radovat z krásného umístění svých vozů v těžkém Rallye Londýn - Sydney. V roce 1969 poprvé přesáhla produkce závodu počet 100 000 automobilů za rok ( přesně 101 836 ), v následujícím roce se Moskviče ukázaly opět v nejlepším světle na rallye Londýn - Mexiko. Rok 1971 byl velmi významný hlavně pro továrnu v Iževsku, kde bylo dáno do provozu výrobní zařízení na ploše cca 120 hektarů ( dvě kompletní hlavní montážní linky ), spolu se zahájením produkce v motorářském velkozávodě v Ufě to znamenalo obrovský krok kupředu v rozvoji produkce vozů Moskvič a IŽ. Kromě toho byl v procesu integrace založen trust podniků Avto Moskvič. Během roku 1972 odzkoušeli mladí pracovníci vývojového oddělení v Iževsku prototypy zajímavě řešeného polokombi IŽ-2125 a malého furgonu IŽ-2115 o nosnosti 400 kg. V roce 1973, kdy v moskevském mateřském závodě AZLK vyrobily celkem 136 000 Moskvičů, vyprodukoval závod v Iževsku 122 000 vozů a při tom zahájil i sériovou produkci modelu IŽ-1500 Kombi ( prodejní označení varianty IŽ-2125 ). Už to nasvědčovalo skutečnosti, že brzy v Iževsku předstihnou co do objemu produkce moskevský závod. Podařilo se to v roce 1975, kdy výrobní linka továrny v Iževsku vychrlila 220 000 vozidel v nejrůznějších provedeních a dosáhla tak plné plánované kapacity. V Moskvě se v současné době rozbíhá sériová výroba modernizovaných modelů 2138 a 2140. A tak je zřejmé, že značka Moskvič, která si mezitím získala popularitu v 70 zemích světa, má nejen svou zajímavou historii, ale i nadějnou budoucnost.

Podle sovětských podkladů: Jan Tuček