Moskviče známé i neznámé

zdroj: Svět motorů č.51 z roku 1985
text napsal: Jan Tuček
kresby: Za Ruljom

Sovětské automobily Moskvič už déle než čtvrt století potkáváme na našich silnicích a mohlo by se zdát, že v jejich historii sotva najdeme téma, o němž bychom dosud nečetli nebo neslyšeli. A přece - kromě dobře známých typů moskvič, které prošly rukama tisíců našich motoristů ( a mnohé i po letech stále poctivě slouží ), objevíme v kronice moskevské automobilky řadu stránek věnovaných vozidlům, která u nás známe jen velmi málo, případně vůbec ne. Pro tentokrát jsme se zaměřili na desetiletí 1955 až 1965, které v historii automobilů Moskvič tvoří velmi pestrou a patrně vůbec nejzajímavější kapitolu.

Od ledna 1947 do dubna 1956 vyráběla automobilka MZMA ( Moskevský závod malolitrážních automobilů ) vozy Moskvič 400 a 401, jejichž tvary prozrazovaly předválečný původ. Tyto automobily klasické koncepce, poháněné kapalinou chlazenými čtyřválci SV o objemu 1071 cm3 a výkonu 17 kW ( od roku 1954 19 kW ), sehrály významnou roli - v prvním období poválečné motorizace Sovětského svazu - celkem jich vzniklo 200 tisíc a kromě sedanů, na které připadalo téměř 85% produkce, existovaly i kabriolety, dodávky a sanitky řady Moskvič 400/401. Už v listopadu 1950 však v továrně MZMA začali pracovat na konstrukci nového sedanu s podstatně prostornější karosérií pontonového tvaru, v létě 1951 zhotovili první funkční a v únoru 1955 trojice nových vozů Moskvič 402 úspěšně absolvovala předepsané zkoušky, takže automobilka od příslušné vládní komise dostala zelenou k přípravě sériové výroby. Dne 20 dubna 1956 vyjel z montážní linky poslední Moskvič 401 a na jeho místo nastoupila nová čtyřistadvojka.

Moskvič 402 si zachoval klasickou koncepci s poháněnou tuhou zadní nápravou odpruženou podélnými půleliptickými listovými péry, při rozvoru náprav 2370mm měl vnější rozměry 4055x1540x1560 mm a pohotovostní hmotnost 980 kg. Objem motoru - stále ještě s rozvodem SV - se zvýšil na 1220 cm3, výkon vzrostl na 26 kW, a tak vůz vybavený třístupňovou převodovkou dosahoval největší rychlosti 105 km/h. Postupně se nový sedan objevil i v úpravě pro taxislužbu, jako vůz lékařské pohotovostní služby a také s ručním ovládáním pro tělesně postižené řidiče. Na jaře roku 1957 dostala čtyřistadvojka sourozence - pětidveřové kombi 423.

Při nezměněné délce a šířce bylo kombi o 40mm vyšší než sedan, páté dveře v zádi otevíraly přístup k zavazadlovému prostoru, pod jehož podlahu konstruktéři uložily náhradní kolo. Sklopením zadního sedadla vzniká ložná plocha dlouhá 1473 mm a široká 1220 mm, na níž mohli řidič a spolujezdec podle doporučení výrobce přepravovat náklad o hmotnosti nepřevyšující 250 kg. Praxe ovšem ukázala, že robustní Moskvič 423 se zesílenými zadními listovými pery si nechal líbit mnohem víc a zejména na venkově prokazoval svým uživatelům až neuvěřitelné služby. To ostatně plné míře platilo i o další novince roku 1957, terénními Moskviči 410.

Pohodlný čtyřmístný sedan s jízdními vlastnostmi terénního vozu - tak lze stručně charakterizovat Moskvič 410 s pohonem čtyř kol, jímž v polovině roku 1957 Moskevská automobilka příjemně překvapila sovětské zemědělce, lesníky, geology a mnohé další skupiny motoristů. Moskvič 410 převzal prakticky beze změn karosérii čtyřistadvojky, konstruktéři jí však umístili podstatně výše nad zemí, zatímco podvozek obohatili přední poháněnou tuhou nápravou, odpruženou půleliptickými listovými péry. Na standardní čtyřválec SV 1220 cm3 o výkonu 26 kW navazovala nejen sériová třístupnová převodovka, ale i dvoustupňová přídavná převodovka, umožňující ( spolu se závěry diferenciálů obou náprav ) maximálně využít kvalit motoru i v nejobtížnějších provozních podmínkách. Zanedbatelná pochopitelně nebyla ani světlá výška zvětšená na 220 mm, připomenout musíme i patnáctipalcová kola opatřená terénními pneumatikami 6,40 - 15 s hrubým vzorkem. Moskvič 410 byl o 150 mm vyšší a o 200 kg těžší než čtyřistadvojka, na silnici dosahoval největší rychlosti 85 km/h a měl vlastně jen jedinou nevýhodu: jeho výroba ani zdaleka nestačila pokrýt zájem a potřeby profesionálních a amatérských motoristů z celého Sovětského svazu. V období 1957 až 1958 vyrobili v MZMA celkem 1035 terénních sedanů Moskvič 410, v letech 1958 až 1960 pak na ně navázaly modely Moskvič 410N a Moskvič 411 - první s karosérií sedan, druhý kombi. Inovované automobily s pohonem 4x4 převzaly výkonnější motor OHV 1358 cm3 a od roku 1959 i čtyřstupňovou hlavní převodovku z nového základního typu Moskvič 407 a získaly si ještě větší popularitu než původní čtyřistadesítka nejen díky zlepšeným provozním vlastnostem, ale i vzhledem k podstatnému zvýšení výroby. Sedanů Moskvič 410N Moskevská automobilka dodala celkem 9340 a terénních kombi Moskvič 411 přes 1500.

Ještě než se dostaneme k jednomu z nejpopulárnějších Moskvičů, k typu 407, připomeňme si dnes už téměř zapomenutý prototyp lehkého užitkového automobilu Moskvič FVT a jeho osobní variantu, devítimístný minibus Moskvič A9.

Zatímco minibus vznikl v roce 1957 v jediném exempláři, prototypy dodávky FVT byly dva, lišily se však jen v detailech. Při rozvoru náprav 2310 mm měli tyto vozy vnější rozměry 4050x1810x2000 mm, pohotovostní hmotnost 1500 kg a mohli přepravovat bud dvě osoby a 500 kg nákladu, nebo řidiče a osm cestujících na třech řadách sedadel. S ohledem na hmotnost a dvoumetrovou šířku převzaly prototypy nezávislé zavěšení předních kol i tuhou zadní nápravu z vozu Volga Gaz-21, jinak však byly celé dílem vývojového oddělení MZMA. Do vínku dostaly nový čtyřválec OHV 1358 cm3 připravovaný pro Moskvič 407, čtyřstupnová převodovka pocházela ze sportovního prototypu G1 405 z roku 1955. Prototyp minibusu A9 dosahoval nejvyšší rychlosti 100 km/h. Ani jeden ze tří prototypů se nakonec sériové výroby nedočkal, stali se však zdrojem cenných zkušeností nejen pro vývojáře MZMA, ale i pro pracovníky vývojového oddělení nové továrny RAF v Rize. Podobný osud měli i tři prototypy malého čtyřmístného vozu Moskvič 444, postavené a odzkoušené v MZMA v letech 1956 až 1958. Jen 3,3 m dlouhý automobil o hmotnosti 660 kg měl za zadní nápravou uložený vzduchem chlazený plochý dvouválec OHV 649 cm3 převzatý z motocyklu Ural, později dostal výkonnější vzduchem chlazený čtyřválcový V - motor OHV 746 cm3 vyvinutý ve spolupráci z výzkumným ústavem NAMI. Slibně se rozvíjející projekt nakonec moskevská automobilka na podzim roku 1959 předala do záporoží a malý Moskvič 444 se stal předobrazem nového Záporožce ZAZ-965.

Nemalé změny zaznamenal výrobní program MZMA v červenci 1958 : čtyřistadvojku nahradil nový Moskvič 407.

Při zběžném pohledu se nový vůz od svého předchůdce příliš nelišil - tvary čtyřdveřové karosérie sedan zůstaly beze změn, kromě nové masky se pouze na bocích objevily jemné chromované lišty, ohraničující pole nastříkané obvykle světlejším lakem než zbytek karosérie. Ovšem dvoubarevné provedení laku bylo jen vnějším poznávacím znakem - hlavní změna se ukrývala pod kapotou, kde se na místo dřívějšího motoru 1220 cm3 s rozvodem SV objevil nový čtyřválec OHV 1358 cm3 o výkonu 33 kW. Třístupňová převodovka sice přechodně zůstala beze změn ( nová čtyřstupňová se montovala až od prosince 1959 ), čtyřistasedmička však dostala delší stálí převod a při pohotovostní hmotnosti 990 kg dosahovala největší rychlosti 110 km/h.

Obdobnou inovací jako sedan prošlo i kombi, nadále označované jako Moskvič 423N, novinkou byla dodávka Moskvič 430 pro přepravu dvou osob a 250 kg nákladu. Tvarově se dodávka prakticky nelišila od kombi, měla však jen dvoje boční dveře, pochopitelně třetí dveře v zádi a nové boky karosérie s mělkými prolisy v místech středních a zadních bočních oken kombíku. O inovovaném terénním sedanu Moskvič 410N a novém terénním kombi Moskvič 411 jsme se už zmínili, do výčtu moskvičů se čtyřmi poháněnými koly však ještě patří prototypy Moskvič 415 a 416, kterých v letech 1958 až 59 vzniklo rovných dvacet.

Konstrukcí podvozku a poháněcího ústrojí tyto vozy navazovaly na Moskvič 410N, lišily se však nejen rozvorem zkráceným na 2030 mm, ale zejména zdařile tvarovanou šestimístnou karosérií s plátěnou ( Moskvič 415 ), nebo pevnou plechovou střechou ( Moskvič 416 ). Posledně jmenovaný vůz měl vnější rozměry 3490x1670x1835 mm, pohotovostní hmotnost 1160 kg a se sériovým motorem 1358 cm3 jezdil nejvyšší rychlostí 105 km/h. Podobně jako řada jiných terénních vozů měli i typy z MZMA za sedadly řidiče a spolujezdce dvě podélně orientované lavice, na nichž mohli sedět dva a dva cestující proti sobě, bokem ke směru jízdy. Po sklopení obou lavic vznikla ložná plocha, umožnující řidiči a spolujezdci přepravovat až 300 kg nákladu. Nedostatek volných kapacit nakonec nedovolil zahájit sériovou výrobu Moskviče 415 a 416, dodnes však tyto automobily patří k nejlepším příkladům práce moskevských konstruktérů.

Výroba čtyřistasedmičky pokračovala až do prosince 1963, mezi tím se však už od konce roku 1962 vyráběl s ní blízce příbuzný Moskvič 403, jehož úkolem bylo překlenout přechodné období, v němž moskevská automobilka připravovala a pak uskutečňovala náběh výroby zcela nového typu 408 ( ten se objevil na výrobní lince v létě 1964). Z výrobních statistik můžeme vybrat řadu zajímavých čísel: v období 1956 až 58 vyrobili v MZMA téměř 88 tisíc sedanů Moskvič 402, od léta 1958 do konce roku 1963 spatřilo světlo světa přes 266 tisíc sedanů Moskvič 407 a od prosince 1962  do června 1965 asi 106 tisíc sedanů Moskvič 403. K těmto číslům musíme ještě připočítat přibližně 50 tisíc kombi a dodávek, nemluvě o již uvedených počtem terénních modelů s pohonem čtyř kol. Jestliže v roce 1957 v MZMA vyrobili necelých 50 tisíc automobilů, v roce 1964 roční produkce poprvé překročila hranici 80 tisíc vozů, z nichž 40 % putovalo do zahraničí - mezi jinými i do Československa.

Desetiletí 1955 až 65 bylo v historii moskevské automobilky nejen obdobím mnoha zajímavých a zdařilých konstrukcí, ale i časem značného výrobního rozmachu, který vyvrcholil nástupem nových vozů Moskvič 408, 426 a později výkonného Moskviče 412 s motorem OHC. Ale to už je jiná kapitola . . .