Iž 6F a 6G

( 1970 - prototyp )

Když moskevský závod uvedl na trh vozy Moskvič 412, vybaveny novým motorem o výkonu 75 koní, zvažovalo se v automobilce i o užitkové verzi pickup na základech rodinného sedanu. Oproti klasickému sedanu by to znamenalo zesílení šasi podvozku, převážně upravení zadního zavěšení. V důsledku těchto úprav byla myšlenka na výrobu pickupů v moskevské továrně zamítnuta.

Jakmile byla v Iževsku zvládnuta sériová výroba vozidel na platformě Moskviče 412, začalo se uvažovat o rozšíření výroby o nový užitkový model. Vedle sedanu a dodávky by se jednalo o verzi pickup, kterou chtěl před nedávném vyrábět i mateřský závod v Moskvě. Tam byla výroba zamítnuta, ale pro závod v Iževsku to byla výzva. V roce 1970 převzal post hlavního konstruktéra IzhAvto Vladimír Aramaisovič Abrahamyan. Právě pod jeho vedením započali práce na vytvoření komerčních modifikací na základech Moskviče 412. Zpočátku byly postaveny dva prototypy, což byly dodávky Moskvič 434, z nichž jeden měl místo horní poloviny nákladového prostoru seříznutého až na samotné podběhy kol působivě velkou nákladovou budku. Tato verze dostala označení 6F. Druhá verze měla klasickou valníkovou nákladovou plochu. Ta nesla označení 6G. Testy prováděné od dubna do června 1970 na zkušebním místě NAMI potvrdily odhadovanou nadřazenost takových úprav nad standardní dodávkou 434. Technologové a ekonomové však trvali na maximální unifikaci nákladních modelů se základním osobním vozem a následně byly do výroby uvedeny vzorky, jejichž rozměry nákladového prostoru nepřesahovaly šířku karosérie Moskviče 412, díky čemuž by je bylo možné vyrábět na stávajících výrobních linkách. Iž 6F se stal prototypem pro sériový vůz Iž 2715 a Iž 6G pro sériový Iž 27151.

Foto vozu. Na první a druhé fotce Iž 6F, na třetí a čtvrté Iž 6G.