Moskvič 426 EL-MO-70
( prototyp 1970 )
V Bulharsku měli Moskviče velmi dobré zázemí, navíc se tam také montovaly v automobilce v Loveči. Není potom pochyb, že právě Moskvič se nabízel jako ideální řešení pro experimenty. Jedním z nich byl i čistě elektrický Moskvič 426 s názvem EL-MO-70.
V letech 1966 až 1970 mělo Bulharsko licenční výrobu na automobily Renault 8 a také sporťák Alpine. Tak stejně to bylo i s Fiatem 124, Fiatem 124 Familiare ( kombi ) a také u sporťáku 124 Sport Spider v letech 1967 až 1971. Jenže tato auta, jak Renault, tak i Fiat, se v Bulharsku vyráběla jen krátce a poměrně v malém počtu vyrobených vozů. Moskvič se vyráběl ve velkých sériích a právě proto byl použit na experiment elektrického vozu. Výzkum elektromobilů začal v Bulharsku už v roce 1952 na Bulharské akademii věd. Prvním skutečným fyzickým vzorkem vozu bylo v roce 1967 vytvoření malého dvoudveřového vozu s názvem Pioner pro dvoumístnou posádku. Jenomže maximální dojezd byl údajně jen 60 kilometrů při rychlosti 20 až 25 km/h. A to je málo. Teprve zinko-vzduchové baterie vyrobené v Bulharské akademii věd v roce 1969 daly druhý dech pokračování ve vývoji elektromobilů. V roce 1970 probíhal vývoj i jinde ve světě a například u Fordu zkoušeli baterie olověné. U japonského Hitachi zkoušeli nikl-zinkové baterie. Bulhaři ale vyráběli elektrické vysokozdvižné vozíky, různé nádražní vozíky pro zavazadla ( dováželi se také k nám ) a další pojezdové stroje na elektřinu už řadu let a byli dosti daleko i před světovou konkurencí. Ke konci roku 1969 přišlo zadání postavit funkční elektromobil na základě Moskviče 426. Vůz byl hotov v roce 1970 a jeho název byl EL-MO-70 ( Elektrický Moskvič 1970 ), ale také Electric Moskvich in Bulgaria.
Vůz měl úplně předělanou zadní nápravu. Diferenciál zmizel, místo něj je elektromotor, který je spřažený s poloosami přes planetovou převodovku s poměrem 1:4,67. Kola a brzdy jsou původní. Elektromotor váží pouze 65 kg. Výkon je 9 kW, počet otáček 2 300 ot./min. Zdroj energie pochází z baterií s napětím 80 V. Jmenovitý proud byl 14 A, maximální 39 A, maximální výkon 20 kW a váha baterií byla 420 kg. Baterie byly vpředu místo motoru. Vzadu byl obrovský výkonný ventilátor, který nasával vzduch přes otvory v zadních blatnících. I když byl tento ventilátor umístěný více vlevo, tak v zavazadlovém prostoru už moc místa nezbývalo, a to i přesto, že vůz byl v provedení kombi. Elektrická energie se získávala spalováním zinkové elektrody kyslíkem ze vzduchu. Tento proces je nevratný, po úplném vybití se baterie vytáhne a vymění se zinkové elektrody. V interiéru byl na přístrojové desce umístěn třístupňový stykač. Interiér byl původně pětimístný, po úpravě na elektrický pohon byl z důvodu větší váhy vozu pouze čtyřmístný. Užitečná hmotnost byla snížená na 300 kg. Zatížení přední nápravy bylo 600 kg a zadní 1 070 kg. Přetížení o 250 kg ! Váha na jedno zadní kolo 535 kg si vyžádala větší vyztužení už tak dost silných devítilistových per. Hmotnost vozu bez baterié byla 950 kg, s bateriemi pak 1 370 kg. Je možné, že vůz používal pneumatiky pro větší zátěž, protože kola se foukala na 3 atm. Celkově byl totiž vůz velmi těžký. I takto těžký vůz měl maximální rychlost 60 km/h a maximální dojezd 240 km ! Jen připomínáme, že se psal rok 1970 a bulharský elektrický Moskvič EL-MO-70 svým dojezdem 240 km předběhl mnoho světové konkurence. Bohužel, jednalo se pouze o prototyp a další osud tohoto vozu nám není znám.
Fotogalerie vozu Moskvič EL-MO-70:
