Vniite PT

( prototyp 1964 )

Projekt velkoprostorového automobilu, který vznikl hlavně pro potřeby městské taxislužby v Sovětském svazu. Tento projekt je dílem navrženým vědeckovýzkumným ústavem technické estetiky Vniite.

V roce 1962 rada ministrů vydala nařízení o zhotovení speciálních vozidel taxi, které se měli vyznačovat dobrou manévrovatelností ve městě, prostorností a pohodlím pro posádku nevyjímaje velkého zavazadlového prostoru pro zavazadla. Tohoto projektu se ujala pouze jediná instituce. Nebyla to ani automobilka MZMA v Moskvě, ale ani v Iževsku. Místem jeho zrození byl Vědeckovýzkumný ústav technické estetiky Vnite. První prototyp inovativní konstrukce nesl název PT ( Perspektivní Taxi ) a byl představen státním orgánům v roce 1964. Svým vzhledem lehce připomínal italský Fiat Multipla, měl však oproti konkurentovi některé zajímavé inovátorské řešení. Vůz má uzavřenou karosérií s ocelovou nosnou kostrou a se snadno odnímatelnými vnějšími panely ze sklolaminátu. Pro vůz jsou charakteristické jednoduché, ucelené tvary a velké skleněné plochy, které jsou též výhodné z hlediska mechanizovaného mytí. Šířka čelních sloupků a sloupků mezi okny je minimální. Díky trambusovému uspořádání je vůz velmi kompaktní, nadmíru obratný a řidič má výborný výhled. To všechno má pro městský taxík prvořadý význam. Dveře jsou celkem dvoje. Dveře řidičovy kabiny jsou obvyklého typu, křídlové a mají spouštěcí okno. Velké boční posuvné dveře se pohybují po vodících lištách pomocí elektromotorku, který se zapíná tlačítkem z kabiny řidiče. Po otevření posuvných dveří se nabízí prostor o šířce 74 cm. Posádka tak mohla pohodlně nastoupit i s kočárkem, aniž by ho musela skládat. V zavřeném stavu boční dveře vyčnívají nad povrchem zadního blatníku. Tvoří stupínek, který trochu ovlivňuje celkový vzhled vozu. Tento stupínek je také na levé straně karosérie, kde dveře nejsou. Je v něm zabudován mechanismus pro spouštění okna pro cestující. Uvnitř vozu se nacházely čtyři místa pro cestující, a to tři místa vzadu na průběžném sedadle a jedno na odklopném sedadle vpředu zády ve směru jízdy. Díky rovné podlaze bylo uvnitř mnoho místa jak pro cestující tak i pro zavazadla, a to i rozměrnější.

Při porovnání rozměrů užitečného prostoru karosérie běžného auto taxy Volha M21 T a prototypu PT je vidět, že před sedadlem pro cestující je v prototypu zbytečných 600 mm volného prostoru, což dává podlahovou plochu kolem 0,85 metru čtverečního. Kdyby byla naložena zavazadly až po střechu, vešlo by se sem o něco více, než do jednoho metru krychlového. Tato plocha se výborně hodí pro umístění rozměrného zboží, chladničky nebo dětského kočárku. Zavazadlový prostor Volhy pojme 0,55 metru krychlového zavazadel, další lze umístit po straně řidičova sedadla. V prototypu PT však také existuje dodatečný zavazadlový prostor za opěradlem sedadla pro cestující. Veze-li pasažér skladnější zavazadlo a nechce ho mít před sebou, zatlačí páčku u levého okraje sedadla, snadno je tím posune o 200 mm dopředu a má za sebou zavazadelník o velikosti více než 0,4 metru krychlového. Celkem tedy lze pro zavazadla využít běžně kolem 1 metru krychlového, v nouzových případech i mnohem více. V každém případě se vylučuje zdlouhavé nakládání pod širým nebem, při němž řidič nakládá, zákazníci pobíhají po vozovce kolem taxíku a předměty se povalují kolem vozu na špinavé dlažbě. Rozmlouvání s řidičem je v novém taxi též zásadně vyloučeno, právě tak jako jeho obtěžování kouřem z cigaret, bacily chřipky a podobně. Je omezeno i případné ohrožování řidiče. Pro nezbytnou domluvu cestujícího s řidičem slouží zvláštní zařízení s kombinovanými mikrofony, na mezistěně vnitřku vozu, na panelu před řidičem. Pro placení zase slouží přesuvná pokladnička v mezistěně za řidičem ve tvaru kruhové výseče. Řidič je tedy v novém voze pánem v mnohém větší míře, než v obyčejném taxíku, ovšem nikoli na úkor pohodlí cestujících, ale naopak v zájmu všeobecné bezpečnosti. Řidič otevře posuvné dveře jen tehdy, když má jízdné již v pokladně a vůz dávno stojí, na chodníku zase otevřené dveře nikomu nepřekáží. Sedadlo řidiče není sice měkké, má přísně anatomický tvar a je vyrobeno z laminátu. Je potažený pozolorem a prodyšnou syntetickou látkou. Navíc je uloženo pevně, neposuvně. Zato však pedály jsou na takzvaném můstku, který se po uvolnění zajišťovací páčky dají snadno posouvat v rozmezí 80 mm do libovolné z pěti poloh. Páka řazení je vpravo od sedadla řidiče. Před řidičem je kromě vodorovného rychloměru, benzínoměr a teploměr vody, též šest kontrolních světel, a to kontrolní svítilny blikačů, posuvných dveří, ruční brzdy, teploty vody, akumulátoru a tlaku oleje. Vpravo má řidič šikmý panel, na kterém jsou tlačítka spínačů elektrického zařízení, dále taxametr umístěný šikmo, takže jeho číselník je vidět jak od řidiče, tak průhlednou mezistěnou od cestujících. Mechanismus zapínání taxametru je spojen s vysouvacím označením na střeše vozu, které se vysouvá a svítí zeleně, když je taxík volný. Základní barva karosérie je žlutá, sice tlumená, ale v uličním provozu dost nápadná. Nosná kostra včetně sloupků mezi okny je černá, střecha je pak natřená bíle. Čalounění vnitřku je vzorkované, šedé a černé. S výhradou ozdobných krytů kol vůz téměř nemá chromované části. Světlomety umístěné vedle sebe uprostřed jsou zakryty štítkem s přední SPZ. Dokonce ani poziční světla, kombinovaná s oranžovými blikači, nemají kovové lemování.

Podvozkové skupiny - kola, nápravy a odpružení jsou z Moskviče 408, resp. 407, nápravy byly upraveny pro větší rozchod, zadní péra byla zesílená. Hnací agregát Moskvič 407 ( motor, spojka a převodovka ) je uložen napříč za zadní nápravou po levé straně a disponoval výkonem 50 koní. Jeho sací strana s karburátorem je po otevření kapoty velmi dobře přístupná. Hnací hřídel převodovky pak směřuje k pravé straně karosérie. S rozvodovkou zadní nápravy je spojen krátkým kloubovým hřídelem, hypoidní stálý převod Moskviče je obrácen zadem dopředu a vzhůru nohama. Je to takzvané Z uspořádání, které se občas používá v autobusech s motorem vzadu. V motorovém prostoru ještě zbývá místo pro akumulátor a náhradní kolo. Je tam také expanzní nádržka chladícího systému s plnícím hrdlem, samotný chladič je pak v přední části vozu. Má elektrický větrák, který se zapíná automaticky a jen při stoupnutí vody na 85 až 90 stupňů celsia. Během zkoušek se ukázalo, že původně použité nezávisle benzínové topení je zbytečné, protože teplovodní topení stačí vytopit celý vůz. Palivová nádrž je pod sedadlem cestujících, plnící hrdlo je na levé straně. Během zkušebních jízd se objevila velká slabina vozu. Pro lepší manipulaci v městském provozu měl vůz krátký rozvor a velký přední i zadní převis, což se negativně projevovalo na jeho stabilitě, převážně ve vyšších rychlostech. Ta maximální byla proto omezena na 100 km/h. I přes veškerá negativa vůz prošel zkouškami a byl schválen k výrobě. Ta měla probíhat v Jerevanských automobilových závodech ( JAZ ), k ní ale nakonec nedošlo. Pro výrobu tohoto vozu by bylo nutné postavit v továrně zcela novou výrobní linku, což by se při nízké produkci těchto vozů finančně neoplatilo. Kdyby se vůz sériově vyráběl, jednalo by se o první celosvětově vyráběný vůz kategorie MPV, s plastovou karosérií, plastovými bočními elektrickými posuvnými dveřmi a plastovou podlahou. Projekt byl ukončen, zůstal po něm jen jediný vyrobený prototyp.

Technické údaje vozu Vniite PT:

Délka	4 230 mm	Rozchod kol vzadu	1 400 mm
Šířka	1 780 mm	Pohotovostní hmotnost	1 215 kg
Výška	1 625 mm	Obsah motoru / výkon	1 358 cm3 / 50 koní
Rozvor	1 900 mm	Zrychlení na 100 km/h	29 sekund
Rozchod kol vpředu	1 400 mm	Maximální rychlost	105 km/h
Rozměr pneumatik	6,00 x 13	Spotřeba paliva	11 litrů /100 km
Poloměr zatáčení	4,5 metrů	Převodovka	4 stup.mechanická

Fotogalerie vozu Vniite PT: