Moskvič 2138 Vláďi a Věrky

Vážené kamarádky a kamarádi moskvičáři,

dovoluji si vás oslovit tímto velmi specifickým oslovením, neboť tento příspěvek budou číst víceméně jen majitelé nebo příznivci těchto vozů. Pokusím se napsat pár řádek o životě mém a naší rodiny s Moskviči, jak to po čase vidím a pamatuji. Teprve po letech si uvědomuji, jak naši rodinu Moskvičové poznamenali, a to měrou vrchovatou. Historie začíná někde v roce 1963-64, já byl v té době budoucí školák a táta se poohlížel po nějakém přibližovadle. Dnes už se táty nemohu zeptat, jak to doopravdy bylo, ale v paměti mi zůstalo, že jakýsi tátův kolega a kamarád si pořídil v tehdejší Mototechně novou zelenobílou 407 a jak to někdy bývá, jeli pro nové auto spolu. Táta v roli zkušenějšího řidiče měl už něco najeto s dědovou "Lejdynou", a tak měl privilegium nového Moskviče trochu zajet a kamarádovi vzhledem k jeho nulovým řidičským zkušenostem pomoci s prvními kilometry. A tahle náhodná zkušenost pravděpodobně rozhodla. Letmo si pamatuji, jak táta doma nadšeně mluvil o dobrém svezení. Tak byl po čase dvoubarevný červenobílý krasavec doma na dvorku. Nebyl nový, ale málo ojetý a byla to velká událost, jakou bývalo tehdy pořízení nové televize, nebo jiná větší domácí investice.

foto

Co si pamatuji, Moskvič věrně sloužil a táta brzy pořídil na střechu auta zahrádku, za auto vlek "kempík" a tato sestava nás v podstatě odstěhovala v roce 1970 z Lipenců u Prahy až do České Kamenice. Zde se v roce 1971 pořídil v pořadí druhý vůz - světle modrá 408. Další osud prvního Moskviče si nepamatuji, zřejmě ho táta prodal jako udřenou ojetinu. Protože jsme doma byli tři bratři, rozhodně mělo auto co vozit. Léta běžela, k řízení aut jsem dorostl také a do našeho Moskviče jsem už sedal k řízení coby mladý a divoký řidič. V lednu 1980 jsem při cestě z Prahy ujel v zatáčce na štěrku a po několika kotrmelcích přes střechu zůstal s dokonale potlučeným autem v poli na střeše uvnitř a nezraněn! Tímto karambolem byl mým přičiněním ukončen život našeho modrého, v pořadí druhého, Moskviče. Já mám od té doby druhé narozeniny a v březnu stejného roku se mi narodil čtvrtý bratříček, další moskvičář, jak se dočteme dále.

foto

Náš táta nezaváhal a okamžitě sehnal dalšího Moskviče, 2140. Ten v blízkém JZD vozil techniky po polích. Auto podle toho vypadalo. U nás dostalo nové prahy a v podstatě nový kabát. Byl to v pořadí třetí Ragulin. Už nevím, jak dlouho bylo tohle auto u nás, ale své si jistě odjezdilo. To už jsme měli garáž s dílnou jako domácí Moskvič servis, protože v té době měl náš táta v práci u hasičů své služební auto. Jaké jiné - Moskviče. Často parkoval doma, a tak se v naší dílně občas opravoval i služební Moskvič. Rodiče si později pořídili Volhu 24.

foto

Mezitím jsme ale přivezli další ojetinu, zachovalou 2140 někde od Rakovníka. Začala éra většinou dvou aut souběžně a třetí Moskvič 2140 ještě jezdil u nejstaršího bratra v Litoměřicích. Ten ho koupil od kolegy jako krásnou "leštěnku". Pamatuji si, že bratr měl po několika letech spokojeného provozu kolem roku 1995 ošklivou nehodu někde v Praze u magistrály. Auto se neopravovalo, skončilo jako dárce orgánů a mnoho po léta nepotřebných dílů dodnes leží na půdě ve společném skladu. Tou dobou dorostl i můj nejmladší bratr. A jak jinak, přivezl si Moskviče.

Ve své době, když jsme se sjeli k rodičům na dvůr, to vypadalo jako malý sraz značky. Dnes už si přesně nepamatuji pořadí, jak se vozy u nás v rodině střídaly. I já jsem se činil a během "dobré doby" jsem si přivezl z Německa dva kousky do sbírky. Takhle se v celé naší rozvětvené rodině vystřídalo a dojezdilo nejméně 15 Moskvičů. To jen, co jsem se dopočítal zpaměti, zápisky jsme nevedli. Postupně jsme na přelomu století všichni přešli na jiné značky, ale dodnes stojí ještě tři okoralé vraky na dvoře.

foto

Tak běžela léta bez Moskvičů a já jsem vzpomínal na staré dobré Moskviče. Netušil jsem že "doba moskvičová" se ke mně jednou vrátí. Dospěl i můj syn Tomáš, který odjezdil své dětství v Moskvičích a v roce 2013 mi nadělil pěknou oranžovou 2138. Tím začala nová doba s Moskvičem, ale tentokrát coby opečovávaným veteránkem. Náš nový svěřenec během svých téměř čtyřiceti let posbíral nějaké šrámy, a tak jsme se začátkem jara 2019 pustili do celkové opravy. Během necelých dvou měsíců perné a mnohdy noční práce jsme s vydatnou pomocí našich kamarádů přivedli k životu zrenovované auto a v plné kráse jsme vyrazili 6.4.2019 na náš sraz v České Kamenici. Za čtrnáct dní jsme pak jeli s pražskou divizí Jarní jízdu. Malý plamínek lásky k těmto vozům se rozhořel opět naplno a s naším oranžovým kamarádem jezdíme po vlastech českých. V současné době připravuji realizaci svého dalšího snu, totiž renovaci kombíku 2137. Dvě téměř kompletní auta stojí a čekají v přístřešku na zahradě. Zatím jsem se soustředil na shánění věcí a dílů, o kterých vím, že budou potřeba nové.

V mém zápalu pro věc mě podporuje a poctivě se mnou jezdí moje partnerka Věrka. Obětavě mi pomáhá pořádat jarní srazy Moskvičů a Žigulíků u nás v České Kamenici.

Všechny vás zdraví Vláďa a Věrka

foto foto