Slávkova garáž
Jak jsem k přezdívce Kukuškin přišel a do diferenciálů se vrtat začal.
Na začátku se musím přiznat, že jsem jako mladý kluk po autě ani moc netoužil. V patnácti jsem po zemřelém otci podědil moped Stadion S11 a s ním se mi podařilo asi v osmnácti způsobit nehodu. Naštěstí všichni přežili. Odnesli to jen s modřinami a odřeninami. Odolal jsem i nabídce armády, abych si udělal řidičák na auta. Po návratu z vojny jsem se zase vrátil ke svému řemeslu televizního mechanika, spokojeně makal a zahníval na dílně. Jednou za mnou přišel vedoucí a povídá: Externí opravář z Duchcova pan Hamerschmid odchází za půl roku do důchodu. Půjdeš to dělat po něm. Uděláš si řidičák, my ti na něj polovičku přispějeme a šmytec. A tak jsem šel do autoškoly, začal jezdit externě po opravách TV, vyfasoval jsem ojetého Trabanta kombi a pomalu tomu ježdění přicházel na chuť.
Za půl roku jsem už začal šetřit na vlastní auto. Na jaře roku 1974 se moje úspory blížily padesáti tisícům a už jsme přemítal, jakého krasavce si pořídím, aby zaplnil garáž, kterou jsem už tři měsíce před tím zakoupil za horentních deset tisíc. Volba padla na Moskviče 412. Jednak se mi líbil a byl levnější, než Žigulík. Navíc jeden kolega z teplické opravny vlastnil čtyřistaosmičku a pěl na ní samé chvály. Tak jsem požádal bratra, který vlastnil Oktávku ze šedesátých let a 9.7.1974 jsme zajeli do ústecké Mototechny, tehdy ještě v Předlicích, objednat světle zelenou čtyřistadvanáctku. Na skladě měli jen loňský ročník 73. Pánovi, který vyslechl moje přání, jsem dal povinný bakšíš a on slíbil, že vybere něco lepšího. Ten bakšíš asi nebyl podle jeho představ, a tak se mi ten hajzl pěkně pomstil. Za tři dny jsem si už plný očekávání a natěšen jel pro svého Ragulína. Stál už před prodejnou. První, co mě zarazilo bylo, že byl špatně umytý. Byly na něm fleky vosku, kterým byl vůz ošetřen na dlouhou přepravu. Další vada na kráse byla orezlá chromovaná mřížka chladiče, ta s velkými dírami, která je teď tak vzácná. Ani tahle varování mě neodradila, abych se otočil a šel domů. Řekl jsem si, že silichrom a líh to spraví. Tak jsem se těšil. Následovala zkušební jízda. Ta proběhla celkem normálně. Při návratu k prodejně jsem trestuhodně přehlédl další signál. Při couvání vyskočila zpátečka. Pán jenom prohodil: To nic, jenom jsem špatně zařadil. Jo, takhle fungovaly prodejny aut za socializmu.
Zaplatil jsem, nastartoval a se svojí nastávající manželkou chtěl šťastně uhánět k domovu. Po ujetí asi sta metrů se auto zastavilo. Došel totiž benzín. Naštěstí byla pumpa vzdálená jen asi sto metrů, tak jsme auto dotlačili. A doma se pak začaly dít věci. Když jsem chtěl zacouvat do dvora, vyskočila zpátečka. Špatně jsem zařadil, řekl jsem si a zkusil to znovu. Auto ujelo asi metr a zase stálo. Šel jsem zavolat do Mototechny a tam mi nějaká paní mile oznámila, že auto je už prodané, že s tím nemají nic společného, ať se obrátím na opravnu. Když jsem kamarádům v práci pověděl, jak jsem skvěle nakoupil, pokřtili mě Kukuškin ( v té době u nás běžel film Rallye modrý průsmyk, kde hlavní hrdina Kukuškin se svým spolujezdcem při závodě zvrhnou Moskviče na bok, vymění převodovku a neohroženě pokračují v závodu ).
A tak jsem začal shánět záruční opravnu, kde by mi auto rychle opravili. Samozřejmě se to bez protekce a pořádných úplatků neobešlo. Asi sto metrů před opravnou jsem špatně odbočil a potřeboval jsem opět vycouvat. Jak jsem byl už vystresovaný, podržel jsem tam tu zpátečku násilím. V převodovce zakřupalo a s řadící pákou už nešlo pohnout. Zašel jsem pěšky do opravny, vyřídil administrativu a oznámil, kde auto stojí. Tam už úplatky účinkovaly, protože si pro něj bez řečí došli. Za tři dny bylo konečně auto opravené a nastalo asi dvouleté poměrně klidné období, kdy auto jezdilo bez problémů. Co jsem tehdy obdivoval, byla akcelerace, v té době u jiných aut nevídaná. Tenkrát ještě bylo hodně dlážděných silnic a byl to docela obvyklý jev, že při předjíždění na trojku zahrabala kola. To už 2140ka s karburátorem OZON nedokázala. V roce 1976 se ale začaly nad mojí pohodou stahovat mraky. Při návratu z dovolené v Maďarsku se poprvé rozkňoural diferenciál. Navíc jsem zjistil menší kompresi na druhém válci. Auto mělo najeto asi 20 000 km. Byla nutná oprava diferáku - stažení ložisek uložení talíře a oprava vyštíplého sedla ventilu.
Následoval další klidný rok. V roce 1978 to ale začalo. Znovu hluk od zadní nápravy. Rozhodl jsem se koupit komplet celý nový diferák. Tehdejší cena byla asi 1400,- Kčs. Ten vydržel jen 5000 km a začal kvílet, hlavně při brzdění motorem. Reklamoval jsem ho. Byl jsem tak hloupý, že jsem se nechal ukecat a dovolil jim vyměnit pouze soukolí. To bylo hlučné už po pár stovkách kilometrů. Později jsem zjistil, že v tom servisu ani žádné přípravky na sesazení nemají, a že pastorek a talíř vyměnili, aniž by se nějakým měřením a opravnými hodnotami někdo zabýval. A to byl, dámy a pánové, značkový servis !!! To už jsme ale měl chytrou knížku a hlavně skvělého bráchu, uznávaného soustružníka. Podle nákresů vyrobil přípravky a já jsem ze Sometu sehnal mikrometr a úchylkoměr. Do Moskala jsem zatím namontoval starý diferenciál, abych mohl jezdit, koupil za 300,- Kčs další soukolí a s třesoucíma se rukama jsem začal diferák rozebírat. Měřil jsem všechno alespoň desetkrát, než jsem si ho troufnul zamontovat zpátky. A představte si, povedlo se. 412ku jsem prodal, když měla asi 55 000 km a ani nový majitel už si na diferák nikdy nestěžoval.
Musím ale přiznat, že než došlo na měřáky, prodělal jsem období, kdy jsem experimentoval s různými zázračnými mastičkami a vodičkami, ale věřte, nebylo to k ničemu. Po těchto zkušenostech jsem se nebál jít si koupit v roce 1980 znovu Moskviče. Byl to model 2140 a ten mi dělal už jenom radost. Vlastnil jsem ho až do roku 1990. Po dvaceti letech se mi po něm opět zastesklo. Na internetu jsem našel vůz, který podle fotografií vypadal obstojně. Někteří z vás ho dokonce ohodnotili jako leštěnku. Zdání ale klamalo. Na autě nebyl díl, který by se neměnil, nebo neopravoval. Nebo vlastně jo - popelník. Já to bral ale jako výzvu. Průběh oprav si můžete prohlédnout na přiložených fotografiích.
Krátký příběh od dcery Katky: Můj otec, kterého jeho přátelé z klubu veteránů nazývají „Kukuškin“, je obrovský fanda Moskvičů. Nutno dodat, v době socialismu jsme neměli velký výběr krásných aut. Moskvič byl tehdy považován za „spolehlivé Brežněvovy sáně“, a proto se můj otec definitivně rozhodl pro tuto značku auta. První Moskvič mu způsobil vice starosti než radosti (viz jeho řádky nahoře), ale nevzdal se. Po několika letech přišel druhý Moskvič a s tímto modelem byl konečně spokojen. Když přišla před 30 lety sametová revoluce, samozřejmě jsme museli mít západní auto.
Nyní následovala celá řada automobilů, která odpovídala našemu tehdejšímu rozpočtu. Od Fiat Tipo přes VW Passat (ojetý) až po několik nových vozů značky Citroën ... Ale na Moskviče nikdy nebylo zcela zapomenuto. Krátce před odchodem do důchodu se můj otec rozhodl koupit starého Moskviče, který potřeboval renovaci, a sám ho chtěl obnovit. Jako vyškolený televizní technik s kamarádem automechanikem coby podporou v zadech a zdvihací plosinou, kterou měl k dispozici, by to neměl být problém.
To, co začalo jako nejistá akce dvou kamarádů, se postupem času stalo vášní. První zrenovovaný Moskvič získal hrdé jméno "Leonid" a byl několikrát oceněn klubem veteránů. V našem obývacím pokoji jsou různé trofeje pro „nejkrásnějšího Moskviče“, „nejlepší motor“ atd. My se tomu s mamkou usmíváme, ale táta je na to velmi hrdý.
Po Leonidovi můj otec opravil a zrestauroval druhého šedozeleného Moskviče. Ale to už si moje matka stěžovala, protože trávil více času v garáži než v domě. Také toto auto bylo v určitém okamžiku dokončeno a otec chtěl renovovat třetího Moskviče. Domácí nálada však už byla na bodu mrazu. Co teď? Tak přišel se skvělým nápadem: „Takže pokud nebudu moci zrenovovat třetího Moskviče pro sebe, udělám jednoho pro svého zetě ....“ řekl. Zet je ale bohužel Švýcar a nesdílí tak úplně jeho radost ze socialistických aut. "Takže, co chcete?" zeptal se táta mého manžela s určitým zklamáním. A jak to tak bývá, často si vyberete veterána jako vzpomínku na dětství. A můj manžel je fanda VW-Brouka, protože ho jeho rodiče vlastnili, když byl malý kluk. Oba muži se tedy společně rozhodli koupit a obnovit starého VW Brouka-Kabriolet. A výsledek? Již po dva roky nás žlutý "Sunny" jezdi po švýcarských silnicích a vozí šťastné snoubence k oltáři.
Děkuji, tati.
