Honzova garáž

Mé první setkání s autem značky Moskvič se paradoxně váže k předškolnímu věku, kdy mě s rodiči vzal otcův kolega z práce na projížďku autem. Už si nepamatuji na cestu ani na přesný typ auta - odhaduji 403 nebo 407 (konec 60. let) - ale pamatuji si příjemné svezení na zadním sedadle auta.

V průběhu 70. let proběhlo další seznámení s touto značkou. Rodiče spolužáka ze základky vlastnili Moskviče 412 v krásné oranžové barvě. Už tehdy mi spolužák vychvaloval pohodlnou jízdu tímto autem a jak to cestou k babičce z Ostravy do Vrchlabí po silnici č.11 vždy natřou jiným autům, a to hlavně škodovkám v kopcích. V druhé polovině 70.let k nám pak dorazila verze Moskvič 2140 (2137) a spolužák se svým starším bráchou jako zkušení moskvičáři mi vysvětlovali rozdíly. Nedali dopustit na jejich "412", která byla v interiéru hezčí, protože se jim hlavně líbila její palubka - ve "412" přechází plynule od řidiče k spolujezdci, zatímco "2140" to má tak "nepěkně uskočené". Vzhledem k tomu, že moji rodiče auto nevlastnili, nemohl jsem se "zasvěceně" vyjadřovat k tak "závažné" problematice.

V průběhu roku 1977 se rodiče rozhodli, že si také pořídí auto. V rámci nabídky aut socialistického tábora padla volba na tzv. žiguli. Co se týče výběru barvy, tak to se tehdy opravdu neřešilo. Jak mi určitě dají za pravdu pamětníci minulých časů, bralo se, co bylo. Jak ukázaly následující měsíce, ani výběr značky auta nebyl tak jednoduchý. Otec dostal informaci, že by žigulíky měly být k dispozici v Mototechně v Prešově. Rozjel se tedy z Ostravy na druhý konec tehdejší republiky a po poskytnutí "požadovaného motivačního příspěvku" příslušnému vedoucímu věřil, že udělal vše pro to, aby opravdu dostal svého vytouženého žigulíka. Dnes už opravdu nevíme, zda tehdejší motivace byla nízká, anebo vlak s auty značky VAZ skončil v jiném městě, ale v Prešově se objevily auta značky Moskvič. A otec byl postaven před rozhodnutí - buď vezme toto auto nebo bude dále čekat. Zvolil náhradní variantu a koncem března 1978 se stal majitelem krásně modrého Moskviče 2140 - našeho "Modráska".

Auto bohužel zpočátku více stálo než jezdilo, ale vše se změnilo v druhé polovině 80. let, kdy se "Modrásek" stal neúnavným pomocníkem při stavbě rodinného domu rodičů. Když si vzpomenu, co vše odvezl, pak musím opravdu smeknout, co tohle autíčko vydrželo. Další změna v provozu Moskviče nastala na přelomu 80 a 90. let. "Modráska" jsem od svého otce do "správy a užívání" převzal já a začal sloužit výhradně jako rodinné auto. Během následujících 25ti let jsme se dostali do kritické situace pouze 3x (prasklá přívodní trubička k hlavnímu válci spojky, prasklá lamela spojky, porouchané benzinové čerpadlo). Vždy se však našla dobrá duše, která nám pomohla s opravou. Náš "Modrásek" nás i přes tyto lapálie vždy dovezl šťastně do cíle.

Samozřejmě každé provozované auto vyžaduje údržbu, a to s nástupem 90. let začal být problém. Nastala doba nejen společenských změn, ale i změn ve vlastnictví aut. Náš trh začal být dostupný pro dovozová auta ze západu, a to nejen nová, ale i ojetiny. A lidé se postupně začali zbavovat starých "socialistických" aut. Tomuto trendu se přizpůsobovaly autoopravny. V 90.letech se ještě daly sehnat nějaké náhradní díly a starší auto nechat opravit. Postupně to bylo stále těžší a těžší. To asi pocítil každý majitel takového veterána, i když v komunitě moskvičářů je spousta šikovných lidiček, kteří si na svém autíčku udělají vše potřebné, jak jsem poznal později. Já k nim bohužel nepatřím - škatulkuji se do kategorie "uživatelů" se zajištěním jen základní údržby. Na počátku nového tisíciletí jsem se obával nejhoršího. Naštěstí mě švagr seznámil se svým známým automechanikem, který byl ochoten vzít "na milost" u udělat nezbytnou opravu "starého socialistického" veterána a zajistit mu technickou prohlídku. "Modrásek" tak mohl dále zůstat pro naši rodinu jediným dopravním prostředkem a zavezl nás na spoustu dalších krásných míst.

Pozitivní zlom pro mě nastal v roce 2010. Prostřednictvím internetu, který je velmi dobrým zdrojem informací, jsem při brouzdání narazil na "neuvěřitelnou" informaci - v Brandýse nad Labem existuje pan Jaromír Švaněk, který opravuje auta značky Moskvič. Od té doby jsem začal vidět plamínek naděje pro svého veterána. Na podzim roku 2011, kdy mi končila technická, jsem "Modráska" odvezl do Brandýsa a tam se od pana Švaňka dočkal konečně zasloužené komplexní údržby, kterou jsem mu ne svou vinou dost dlouho odpíral. Od té doby se pan Švaněk stal pro mého "Modráska" garantem, že bude v pořádku a nadále provozuschopný.

Na počátku roku 2015 jsem se rozhodl pořídit pro rodinu nové auto a "Modráska" si ponechat jen pro příležitostní projížďky. Tehdy jsem poznal, že asi i auta mají "duši" - "Modrásek" se urazil a už jsem jej nenastartoval. Co teď? Konzultoval jsem situaci s panem Švaňkem, ale do Brandýsa bylo daleko a hlavně auto bylo nepojízdné. Tehdy mi pan Švaněk poradil obrátit se na dvě osoby, které by mi mohly pomoci. Tak jsem se seznámil s Alešem T. a Járou K. Pro mě a mého "Modráska" jsou to doslova moskvičářští andělé, kteří autíčko "přemluvili" (opravili) a také ho "nalákali" na sraz, kde se setká se svými brášky Moskviči. Přiznám se, že jsem se srazů do té doby neúčastnil, i když mě na ně zval už i pan Švaněk. Při prohlídce krásných a udržovaných aut na webu Moskvič klubu, které vypadaly, jako by právě sjely z výrobních linek, jsem měl obavu, že bych tu krásu jen "kazil". Teď už vím, že mé obavy byly hodně hloupé. Tyto srazy nejsou o tom, jak které auto vypadá. Jde o setkání určité automobilové historie, o setkání lidí, jejich nadšení udržovat tato autíčka při životě, sdělit si zkušenosti, vzájemně si poradit, ale také jen tak poklábosit. A já i můj "Modrásek" jsme rádi, že jsme součástí této moskvičářské rodiny.