Sonina garáž

Jsem Moskvič 21412

Dovezený a prodaný prvnímu páníčkovi v roce 1990. U prvního jsem se dlouho nezdržel a během 4 měsíců jsem byl jinde. Druhému jsem sloužil skoro 6 let a zase jsem jel jinde. U třetího jsem jezdil 3 roky než mi puklo srdce – vyrvala se klikovka z motoru, když se honil v serpentinách do kopce s mladším autem. Tak jsem skončil koncem roku 1999 u čtvrtého majitele, upřesňuji -  majitelky.  Ta mi sehnala začátkem roku 2000 druhé srdce – tedy motor.

Od té doby zase jezdím a máme z toho oba radost. A to nejen po okrese, ale dál na 200 km štreky na Slovensko. A od srpna 2002 až k Jadranu v Itálii a později i do San Marina.

Můj zdravotní stav a kondice? Jak kdy. Drobné bolístky mi dává dohromady na parkovišti u bytovky rodina majitelky. Těžší nemoci v nějaké opravně poblíž, ale často to nebylo ono a muselo se to dodělat jinde, třeba zase na parkovišti. Od té doby co jsem byl v roce 2004 seznámen s panem Švaňkem, tak jsem jako v bavlnce. Je to sice dál, ale zajet k tomuto doktoru aut se oplatí, vždyť už bych byl dávno jinak sešrotovaný. Mnohdy jsem dorazil na poslední chvíli jako v roce 2010 s motorem z kterého nejenom stříkal olej, ale byly uvolněny šrouby vevnitř. Když si na to po létech vzpomenu, tak mi z toho běhá mráz po zádech. Jindy problémy s převodovkou, čí zkorodovanou karoserií, dále s rozpadající se spojkou či brzdami co nebrzdí. Zato cestou zpět z Brandýsa mám plno síly, že mohu trhat asfalt pod koly a těším se vždy na další dlouhou štreku směr Itálie. A to i dvakrát za rok.

Moje postřehy z cest . . .
V roce 2002 první cesta do Itálie – jo to byla jízda. Nejdřív kostitřas na D1, kdy jsem myslel, že mi upadnou všechny šrouby. Pak parádní širší Rakouské cesty, akorát jsem trochu bloudil noční Vídní, bylo to tam tehdy složitější, protože ještě nebyl udělaný dálniční obchvat a značení u cesty slabé. Přes kopečky, i když těch nižších Alp, mi to moc nešlo, přece jen nejsem na to motoricky stavěný, abych plně naložený jezdil do prudšího kopce, přece jen mám raději roviny.

Zato v Itálii to byla paráda, ale jenom za sucha. Pozor za mokra, to cesta klouže na tom rovném hladkém asfaltu. Značení u cesty ujde, jen si je třeba zvyknout na ukazovatele směru až za křižovatkou a semafory, kde ke konci zelené to začne poblikávat, než padne oranžová a z červené to rovnou skočí na zelenou. Taky motorky se na semaforech cpou dopředu mezi auty a myslí si, že vyrazí na zelenou dřív než my auta. Nejedna se lekla, jak jsem za řevu motoru zabral, hold nejsou zvyklí na takový kravál. Jinak cesta tam v pohodě. Grado, malé turistické městečko hezké, moře modré, teplé a slané.

Zato na páteční cestu se mi nechtělo. Asi po dvaceti kilometrech u Palmanovy na zákazu zastavení jsem začal stávkovat, vysadil jsem motor a ne a ne nastartovat. Trochu jsem se zlobil na majitelku, že mě tahá zpět do zimy. Ale nakonec s pomocí několika místních lidí, jsem po mnoha letech byl v garáži. No to byl luxus, všude čisto, vykachlíčkováno, jak v Troškově: Slunce, seno, erotika. Na vše plno prostoru a to tam se mnou byly další čtyři veteráni. Hrabali se ve mně v rukavičkách a i to nářadí bylo čisťounké v nádherných boxech na kolečkách, až jsem se za sebe styděl, že jsem zaprášený a umaštěný. A protože se mi tam líbilo, musela moje panička i s rodinou u těch hodných lidiček přenocovat. A já jim to ani druhý den nechtěl ulehčit, tak jsem trucoval a nenastartoval. Ale nakonec po mnoha hodinách mě doběhli, vyměnili mi kondenzátor rozdělovače, co jsem měl nový před cestou tam, za ten starý původní, který si jako naschvál nechali do rezervy. To už jsem musel zase makat a jet domů. Ale slíbili jsme si, že se k nim příští rok zastavím.

Rok 2003: Poklidná cesta přes Rakousko. Zato v Itálii jsem byl tak rozparáděný, až mi při stovce v tunelu praskla duše přední pneumatiky. To byl tanec, abych se neodřel o stěny tunelu. Po výměně se pokračovalo dál k Palmanově. Nocoval jsem v garáži u známých z loňska a seznámil s dalšími veterány. Občas vyrážel na výlety po okolí a k moři do Grada. Pohoda. Jen ta teplota je o dost v Itálii vyšší než u nás, tak se trochu přehřívám. A to i u benzínu od čerpadla ke karburátoru, kdy po zastavení na křižovatce nejedu, protože se mi benzínu na nízkých otáčkách nedostává tolik. Později jsem dostal nové benzínové čerpadlo a bylo po problémech.

Rok 2004: Spanilá jízda rakouským venkovem mimo dálnici. Poklidná cesta Itálií, kdy často cesty lemované stromy a rychlost daná značkou 70 nebo 50. Po zastávce u známých pokračuji do Grada, po několika dnech se zastavuji v Benátkách. Po cestě tam jsem ale chytil bouřku, provazce vody padají z nebe a všude kolony aut předenou, zamnou i oproti, cesta na zvýšeném náspu, z kterého nejde odbočit, protože dole jsou zavlažovací kanály a do toho mi spadnou stěrače…… Situace jak z hororu. Naštěstí se ukáže, že šofér paničky prozřetelně koupil a aplikoval těsně před jízdou na přední sklo Rain-Off, tak jsem v pohodě, nehoda se nekoná. Po několika kilometrech je vesnice, kde na plácku u pizzerie zastavuji a dostávám stěrače nové. Od té doby mám preventivně na skle ochrannou vrstvičku tekutých stěračů proti dešti, jen při mrholení to není ono a musím zapnout stěrače. Po zastávce v Benátkách, Italové se tomuto jménu smějí, vždyť je to Venecia, pokračuji dále k jihu podél pobřeží. Končím až v Rimini a dělám si výlet do San Marina. Pak se vracím zpět na Lidi Nord u městečka Comacchio. Domů se mi sice nechce, ale nedělám problémy. Jen při zastávce v Tarvisiu dostávám do kufru velký náklad, panička totiž se zúčastnila místní příhraniční slavnosti a vyhrála jednu z hlavních cen – automatickou pračku. Byl jsem sice dost naložený už před tím, ale z kufru muselo vše pryč. Naložit pračku, obložit věcmi, zaplnit pračku a zbytek dovnitř mezi lidi. Jen se už nepodařilo zavřít zadní páté dveře, ty držela tkanička od bot. A tak místo prozkoumávání krás Rakouska se muselo jet rychle domů.

Rok 2005: Itálie se nekoná, panička dostala zápal plic a leží několik měsíců v plicním sanatoriu. Zato mi stoupá spotřeba benzínu a často se zanáší kontakty rozdělovače.

Rok 2006: Už zase jedu do Itálie, mám druhý karburátor s řízeným podtlakem, je sice repasovaný, ale jsem rád, i spotřeba šla dolů. I díky přiškrcení paliva, sice trochu na úkor výkonu, ale kam bych se honil. Na ty mlaďochy se vstřikování nemám, ale jezdím. Zase zastávka u Palmanovy, kde už pravidelně vozím naše pivo a Becherovku a zpět to jejich ekologické víno. Pak přes Venecii ke Comacchiu na Lido di Volano. Kde budu i pár dalších let jezdit až do roku 2010. Samozřejmě výlet do Rimini a San Marina.

               

Rok 2010: Čerstvě po operaci motoru – generálce vyrážím na poslední cestu do oblasti Comacchia na Lidi Nord. Musím opatrně, abych nezkolaboval, navíc mám přimontovaný vypínač na ventilátor chlazení. Na střeše nosič a box, zakoupený v Novém Jičíně při Moskvič srazu ve Štramberku. Cesta v pohodě, jen po příjezdu na místo mi praskla zadní pružina. Ale šikovný místní opravář mi sehnal jinou, z Mercedesu.

Rok 2011: Začínám jezdit až do Riminy, samozřejmě se zastávkou v Palmanově a výletem do Venecie a San Marina. Pro jistotu jedu Itálii hned dvakrát, v květnu a září.

Rok 2012: Jedu až v září. Vše v pohodě. Cestou tam se zastavuji u Mixnitzu na Bärenschützklamm, kde si panička prošlápne kolem kaňonu po žebřících kopec a setká se nahoře s kozorohem. Pak pokračuji dál na tradiční zastávky Palmanova a Venecia a opět končím v Rimini s výletem do San Marína za Fábiem pro nové kožené kabelky paničky, jako každý rok. Jen při zpáteční cestě na dálnici v Mestre u Venecie mi vysadí dobíjení a odvařím baterii. Pro jistotu vyčistí nebo vymění kontakty u baterky a startéru, též vymění regulátor napětí. S vypětím všech sil se jim podaří na několikátý pokus roztlačením mě nastartovat. Rychle odbočují z dálnice a do nejbližšího servisu pro novou baterku. Z tou už s občasným vynecháním dobíjení dorazím domů. Tam mi raději seženou druhý alternátor.

       

Rok 2013: Zase jedu do Itálie a opět v září. Tentokráte nic mimořádného se nestalo.

       

Rok 2014: Tak a jedu zas, je září a Itálie čeká. Cesta až na několik přeháněk celkem v pohodě. A v Itálii slunce a teplo. Dělám dokonce dva výlety do San Marina, při prvním Fábio byl pro nové zboží. Tak se kabelek moc nekoupilo. Na zpáteční cestě zase trucuji, do té zimy na severu se mi moc nechce. Kuckám při přidání plynu, po vyčištění karburátoru a výměně filtrů sice se to zlepšilo, ale stejně na zlomek sekundy s sebou škubnu. Po ujištění mého doktora Švaňka, že to domů dojedu, pokračuji v cestě. Doma na mě čeká za pár měsíců karburátor nový.

       

Rok 2015: Jedeme celá rodina a to už v červenci. Akorát hlavní šofér neřídí, pár hodin před odjezdem zjistil, že má propadlý řidičák a v pátek odpoledne se už nic nevyřídí. Aspoň se to naučí ti mladí. Jedou sice pomaleji, ale aspoň mám menší žízeň na benzínce. Celkově je to pohoda i na cestě zpět. Elektrika funguje, nový karburátor mě pravidelně zásobuje, brzdy brzdí, stěrače stírají a klakson troubí.

       

Rok 2016: Šofér marodí se zády, tak si říkám, že z toho nic nebude. Nakonec vyrážím až v prosinci na vánoční nákupy jen do Udine, samozřejmě se zastávkou u známých v Palmanově. Jen to San Marino, Venecii a Rimini nejedu.

       

Rok 2017: Vyrážím začátkem července a až do Udine to jde jako po másle. Na dálnici předjíždím mladší auta. Prostě jak o závod s větrem v zádech. Ráno však se mi nechce. Ať se vymění, co se vymění, prostě nejedu. A trvá to až do odpoledne, než byl povolán náš známý. Až ten zjistí, že jsem si zlomyslně kousek vysunul rozdělovač, tak aby se netočil. Ale aspoň mám zas namontované nové součástky – cívku, kabely, svíčky, trysku volnoběhu a kondenzátor. Sice jsem už nejel do Venecie, stejně jsem tam byl několikrát, ale rovnou do Rimini. A pak výlet za Fábiem do San Marina. Prostě tradice. Cesta zpět bez problémů. Těším se zas na příští rok, to budu mít nové letní pneumatiky, zimní jsem dostal minule.

       

K benzínu co jsem papal dodám toto, oplatí se v Rakousku na benzínku sjet z dálnice, je to o něco  lacinější. U dálnice je celkově hustá síť odpočívadel s WC a na některých je dostupné Wifi, sprcha  a aspoň automat na kafe. Celkově se v Rakousku rozmohla i síť čerpacích automatů s placením kreditní kartou, kde je benzín ještě o něco levnější. Omezení rychlosti se křižovatkou neruší, až značkou za ní. V Itálii se dálnice platí podle ujetých kilometrů, při nájezdu na ní si vzít lístek z automatu a při výjezdu lístek odevzdat u obsluhy nebo do automatu strčit a zaplatit. Odpočívadla jsou dost daleko od sebe i více jak 30 kilometrů, vždy spojené s benzínkou a restaurací či Pizzerií. Často jedu mimo dálnici po obyčejných cestách, trvá to sice o trochu déle, neboť je rychlost často snížena na 70 a někde jen 50, ale mohu aspoň zastavit kde se mi líbí. Benzín je celkově v Itálii neskutečně dražší. Tak radši v Rakousku na poslední benzínce mimo dálnici naberu plnou. Já, protože jezdím spodem kolem Vídně, Grazu a Klagenfurtu, je to pro mě Thötl-Maglern. Navíc v Itálii je rozdíl v ceně benzínu i to, zda najedete ke stojanu s obsluhou, či bez ní. Stejně většinou tankuji až v San Marinu, kde je to o poznání lacinější.

Orientační moje spotřeba v letech:
2003: ujeto 2232 km, průměrná spotřeba 6,701 litru
2004: ujeto 2824 km, průměrná spotřeba 7,599 litru
2006: ujeto 2394 km, průměrná spotřeba 7,594 litru
2010: ujeto 2432 km, průměrná spotřeba 7,921 litru
2013: ujeto 2350 km, průměrná spotřeba 6,964 litru
2014: ujeto 2305 km, průměrná spotřeba 7,218 litru
2017: ujeto 2294 km, průměrná spotřeba 7,254 litru

S pozdravem Váš Moskvič Aleko