Honzova garáž

Prokletí jménem Moskvič

Jmenuji se Honza a pocházím ze Severní Moravy z pohraničního města Bohumín. Můj příběh se začal odehrávat před 39 lety, první den, kdy jsem se vezl v jedinečném voze Moskvič. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že z toho bude láska, chcete-li posedlost, na celý život. Tento automobil mě odvážel z porodnice a nezaměnitelný zvuk ruského stroje se mi natolik vryl do paměti, že se stal mým parťákem po zbytek života.

Již mí prarodiče byli velkými příznivci této značky a zůstávali jí vždy věrni. V dětství jsme jezdili na chatu a kufr Moskviče odvozil téměř veškerý materiál na její výstavbu. Tento automobil měl souvislost nejen s mými prarodiči a chatou, ale také s mým dětstvím a se vším, co jsem měl rád. Snad proto bylo pouto k němu tak silné a jak plynul čas, stávalo se ještě pevnějším.

foto

V šestnácti letech došlo k naplnění mého velkého snu. Tím bylo pořízení prvního vozu Moskvič 408 a zákon nezákon, jezdil jsem nadšeně i bez řidičáku. Také po absolvování autoškoly v sedmnácti letech bylo nad mé síly čekat na platnost řidičského oprávnění až do plnoletosti. Osud mi však mou troufalost neodpustil. První autonehodu jsem zažil se svým druhým Moskvičem 2140 paradoxně den před osmnáctými narozeninami. Naštěstí byly úřady shovívavé, řidičský průkaz mi nezabavili a já mohl konečně začít jezdit legálně.

Jeden Moskvič byl však málo a já začal kupovat další. Stal jsem se postupně vlastníkem Moskviče 407, 408, 412, 2138, 2140, a také Aleka. V začátcích se nacházely některé vozy ve velmi zuboženém stavu a já jako mladý kluk trávil volný čas tím, že jsem se je neustále pokoušel zachraňovat opakovaným kytováním, broušením a opravováním. Pak nastala doba, kdy se moji vrstevníci začali posouvat dále, kupovali si lepší auta a socialistické vozy se hromadně likvidovaly. Moskvičem začala společnost opovrhovat. Ale já své oblíbené značce zůstal i nadále věrný a nikdy jsem o kvalitě ruských automobilů nepochyboval. V těchto dobách to mnohým přišlo k smíchu a kladli mi otázku, kdy si koupím konečně "pořádné auto". Byl jsem však vždy přesvědčen, že to nejlepší auto mám. Už jen proto, že mě nikdy nezklamalo a vždy mne odvezlo spolehlivě na místo určení. Věděl jsem, že jednou přijde doba, kdy bude mít i Moskvič svou hodnotu a dočká se opodstatněné slávy.

foto

Jak léta přibývala a těchto vozů ubývalo, bylo více než jisté, že jejich pravý čas přichází. V tom mě utvrzoval především fakt, že se lidé začínali stále více zajímat o vozidla východního bloku. Myslím tím přesně ta vozidla, která byla před léty hromadně recyklována. Vznikaly nové kluby, pořádaly se srazy a různá setkání příznivců těchto automobilů. Časem došlo také na naše oblíbené ruské stroje. Prvního srazu jsem se zúčastnil na zámku Kolštějn a získal tak možnost poznat další nadšené fanoušky. Vstoupil jsem do Moskvič klubu ČR a začal jezdit na další setkání pořádaná na Moravě, která se již stala určitou tradicí.

Na jaře roku 2014 jsem jednoho večera sledoval dokument Trabantem Jižní Amerikou. Tento pořad mě velmi zaujal, inspiroval a určil nový směr mým plánům do budoucna. Když jezdí Trabanty po světě, proč by nemohl Moskvič? Na toto téma byly zahájeny dlouhé debaty s mým dlouholetým kamarádem, který je příznivcem starých škodovek. Rozhodli jsme se své představy zrealizovat. Cíl byl jasný - pojedeme k moři! Já Moskvičem a on svou Škodou 105 L. Všichni se nám smáli a nevěřili, že se k tomuto kroku skutečně odhodláme. A pokud přece jen někdo nepochyboval, že to myslíme vážně, nevěřil, že naše vozy dojedou až do cíle.

foto

V srpnu 2015 jsme po dlouhých přípravách, s plnými kufry náhradních dílů a s neuvěřitelným nadšením, střídaným menšími obavami, vyrazili směr Chorvatsko - Střední Dalmácie. Výprava byla zahájena v podvečer tropické noci. Ještě ve 22 hodin bylo 35 stupňů Celsia, což zaručovalo, že zima nám určitě nebude! Čekala nás skutečně dlouhá a náročná cesta. S přestávkami, mokrými ručníky na hlavách a průměrnou rychlostí 85 km v hodině jsme absolvovali 1.100 km. Veliké uznání a obdiv dávali najevo mnozí, které jsme cestou potkávali a našim strojům bezesporu fandili. Ti, kteří nás předjížděli, mávali a dávali palec nahoru. V tu chvíli jsem si uvědomil, že právě přišla doba, na kterou jsem celý život čekal. A já byl nesmírně hrdý na svého Ragulina. Po zaparkování před vilou u moře jsem byl přes veškerou únavu velmi rád, že jsme cestu zvládli. Za celou dobu pobytu přicházeli turisté z okolí, aby si naše auta mohli vyfotit a aby se na vlastní oči přesvědčili, že tam skutečně stojí Moskvič a Škodovka, jak se prý doslechli. Velký ohlas měli naši veteráni také v přístavu na pobřeží. Po návratu domů doprovázeném nadšením a nezapomenutelnými zážitky bylo jisté, že tato výprava nebyla zdaleka poslední.

A tak jsme se v roce 2018 vydali znovu. Tentokrát však ne po dálnici, ale po okresních cestách a chorvatském pobřeží, abychom si úchvatnost moře vychutnali již za jízdy. Opět jsme dojeli tam i zpět bez poruchy a přivezli si spoustu jedinečných zážitků, na které stále a rádi vzpomínáme. V letošním roce se zase chystáme k moři a do budoucna bychom chtěli navštívit i jiná místa v Evropě. Cesta do Ameriky však plánovaná není!

foto

V průběhu života jsem byl majitelem i jiných značek vozidel. Alespoň jeden Moskvič však parkoval v garáži vždy! Mému srdci je nejbližší typ AZLK 2140 a právě tři takové nyní vlastním. Jeden je v původním stavu připravený na srazy a na naše výpravy. Druhému se věnuji již léta a přestavuji jej na rallye. Pevně věřím, že se v něm jednou projedu po závodní dráze. Třetího Moskviče jsem ještě donedávna užíval k dennímu provozu. Po dovršení jeho čtyřiceti let však nastal čas na odpočinek a momentálně pro něj hledám přístřeší. Neustále usiluji o to, aby byly všechny tři automobily v dobré technické kondici. Co vše bylo nutné vyměnit, opravit a zdokonalit raději nebudu rozvádět, neboť většina čtenářů ví, co to obnáší a text tohoto článku by zabral několik dalších stran. Za zmínku ovšem stojí skutečnost, že všechny prošly testací historického vozidla.

Závěrem bych rád zdůraznil, že tento vůz dal mému životu smysl, určil jeho směr, naplnil jej a stal se tak součástí mne samotného. Je mou radostí, posedlostí i prokletím. Velmi bych si přál, aby v těchto šlépějích pokračovaly také mé děti a další generace, ať ruský Ragulin nikdy neupadne do propasti zapomnění.